„Na severu založíme novou provincii,“ plánuje římský císař Marcus Aurelius. Úrodné území jihu Moravy se jeho vojákům zalíbí. Jenom odtud vytlačit ty agresivní barbary… Když v roce 180 císař umírá, odchází však od stále rozdělaného díla.
Jeho syn Commodus nedokáže otcovu vizi naplnit.
Tok řeky Dunaje ve 2. století rozděluje Evropu na dva odlišné světy: kulturně a ekonomicky rozvinutou Římskou říši, která za vlády císaře Marka Aurelia (121–180) dosahuje největší územní expanze ve svých dějinách, a zbytek – střed a východ kontinentu obývaný národy, kterým Římané posměšně přezdívají „barbaři“, především Germány. Na Moravu tehdy z Čech proniká germánský kmen Markomanů, který osídluje i jihozápad Slovenska a Dolní Rakousko. Až do poloviny 2. století panuje mezi oběma světy mír. Přesuny germánských kmenů, které slovy římského historika Ammiana Marcellina (asi 330–asi 395) „ze severních končin pronikly jen půl druhého dne pochodu od Říma“, za ním však udělají tečku.
Vypukají markomanské války, během nichž Římané vyrazí až na naše současné území. Chtěli tu skutečně vybudovat samostatné provincie? A co po nich do dnešních dní zbylo?
Barbary zaženou za řeku
Napětí na Dunaji roste. Výbojní Germáni útočí na hranice Římské říše. „Tohle si nenecháme líbit,“ zuří Marcus Aurelius a chystá odvetu. Jeho legionáři v roce 166 změří síly s barbary. Trvá ale dlouhých pět let, než se jim podaří zvítězit.
„Zahnali jsme barbary za řeku,“ libuje si císař, když jeho vojsko konečně prorazí hluboko do nitra nepřátelského území. „Tady si vybudujeme základnu,“ mnou si ruce římští velitelé, jakmile obhlédnou strategicky položené návrší na levém břehu řeky Dyje, vypínající se nad dnešní vodní nádrží Nové Mlýny.
Mohou odtud dobře kontrolovat soutoky řek Dyje se Svratkou i Jihlavy s Dyjí a pěší cesty v širokém okolí. V Hradisku u Mušova budují pevnost pro vojenskou jednotku, která se má stát základem pro budoucí metropoli plánované římské provincie Marcomania.
Obehnaní příkopy
Jejich úmysly potvrzuje současný britský historik Duncan B. Campbell: „Zdá se, že Marcus Aurelius skutečně zamýšlel zřídit dvě nové provincie za Dunajem.“ Mušovskou pevnost Římané ohradí mohutným hliněným valem, vysokým více než tři metry, a dvojitou linií příkopů, dosahujících hloubky 3,5 metru.
Pod jejich rukama se rodí sídlo plné života. Pravoúhlé ulice lemují vojenské i obytné a správní budovy, zásobovací sklady přetékají obilím, nechybí nemocnice pro zraněné vojáky ani vodovod. Z jedné části hradiště se neustále ozývá monotónní hluk.
Téměř bez přestání tu pracují kováři, ševci i další řemeslníci. V šibeničních termínech musejí opravit jakoukoli součást legionářské výstroje a výzbroje.
Relax pro vojáky
I ostřílení vojáci si ale dopřejí komfort. „Pojď se mnou do lázní,“ vyzve statný legionář svého druha. Oba se před chvílí vrátili unavení z hlídky, a tak ho nemusí dlouho přemlouvat. V komplexu vybaveném podlahovým vytápěním se nachází bazén, který je zásobován dešťovou vodou, přiváděnou sem příkopy vybudovanými po stranách ulic.
Podobně jako v Římě i zde lázně tvoří centrum společenského života. Jejich základy v letech 1926‒1928 objevil český archeolog s německými kořeny Anton Gnirs (1873–1933). Krátce po nálezu relaxačního komplexu narazil i na zbytky honosného domu, který patřil zřejmě některému z římských velitelů.
Cihly s vypálenou značkou LEGXGPF (Legio Decima Gemina Pia Fidelis – legie desátá, zdvojená, oddaná, věrná) prozrazují, že se tu usadila desátá legie. „U Mušova stojí »římská stanice«, jakési předsunuté ležení římského impéria – místo, využívané především obchodníky…,“ zhodnotí Gnirs své objevy.
Další nálezy z 80. let 20. století napovídají, že tu muselo být opravdu rušno. Spony, hroty kopí, cvočky z bot, části pancířů, ale i nádobí či římské denáry – tak vypadá stručný výčet zdejších archeologických vykopávek.