Ještě včera běhaly po chodbách Konopiště, smály se v zahradách a večer poslouchaly hlas své matky. Pak ale přijde telegram ze Sarajeva a svět Žofie, Maxmiliána a Arnošta se během jediného dne rozpadá.

Děti následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d’Este a jeho ženy Žofie Chotkové zůstávají po atentátu osiřelé.

Tragédie však nekončí smrtí rodičů. O několik let později přijdou i o svůj domov a z Konopiště odcházejí jen s několika kilogramy osobních věcí. Na Konopišti vyrůstají děti v překvapivě srdečné atmosféře.

Arcivévoda František Ferdinand vytváří zámek jako bezpečný rodinný svět daleko od chladného vídeňského dvora, který jeho manželku nikdy zcela nepřijme. Jenže 28. června 1914 dorazí zpráva o atentátu v Sarajevu.

Personál mlčky stojí v chodbách a nikdo se neodvažuje dětem říct pravdu. Když konečně uslyší, že jejich rodiče jsou mrtví, nastává ticho, které mění celý jejich život.

Žofie (1901– 1990), se snaží být statečná, Maxmilián (1902–1962) nechápe, proč se rodiče nevrátí, a nejmladší Arnošt (1904–1954) jen bezmocně pláče. Konopiště se náhle mění z domova v místo vzpomínek a bolesti.

Bez rodičovské ochrany

Po smrti rodičů vyrůstají děti pod dohledem tety z maminčiny strany Jindřišky Chotkové (1880–1964) a poručníka Jaroslava Thuna z Hohensteinu (1864–1929). Dny mají přesný řád, výuka, procházky, četba i společenská výchova.

Přesto nad zámkem visí stín tragédie. Sourozenci dospívají příliš rychle a učí se žít bez rodičovské ochrany. Největší rána však přichází po vzniku Československa. Stát rodině zabaví celé konopišťské panství a ze zámku se stává státní majetek.

Děti dostávají povolení odnést si jen pět kilogramů osobních věcí na osobu. Několik fotografií, deníky, drobné šperky a pár vzpomínek, to je vše, co jim zůstává z dětství. Zbytek jejich světa mizí za zavřenými branami Konopiště.

Jediná, která se ještě vrátí

Osudy sourozenců pokračují dramaticky i v dospělosti. Maxmilián i Arnošt za druhé světové války končí v nacistických koncentračních táborech Dachau a Buchenwald. Synové následníka trůnu musí čistit latríny a přežívat v nelidských podmínkách.

Nejstarší Žofie se po válce snaží uchovat rodinnou památku alespoň ve vzpomínkách. Když se v roce 1981 jako jediná ze sourozenců vrací na Konopiště, vypráví o šťastném dětství, které tu kdysi prožila.

Prochází místnostmi, kde kdysi ještě zněl smích jejich rodičů, a uvědomuje si, že z někdejšího domova zůstala už jen minulost.