Být hlavou státu může být občas poněkud riskantní práce. I korunovaná hlava totiž může padnout k zemi. A někdy doslova, jak by mohly vyprávět pamětí mistrů popravčích. Na vlastní hlavu to zjistí například mexický král Maxmilián I.

Ferdinand Maxmilián Josef Habsburský (1832–1867) je bystřejší, fyzicky zdatnější i pohlednější než jeho starší bratr František Josef I.(1830–1916). A ctižádostivý tak, že je pro něj utrpením být celý život až ten druhý.

I proto se nakonec vrhá do pochybného dobrodružství a přijímá císařskou korunu v Mexiku zmítaném občanskými válkami a revolucemi.

Odsouzen ač svět protestuje

Přestože podpoří řadu liberálních kroků, včetně pozemkové reformy, rozšíření volebního práva a náboženské svobody, není mu to nic platné. Když ho zradí Napoleon III (1808–1873) a navzdory slibu stáhne z Mexika své jednotky, nemá Maxmilián šanci.

Povstalci podporovaní USA ho po třech letech uštvou, zajmou a jejich vůdce Benito Pablo Juárez García (1806–1872) odsoudí k smrti.

Navzdory protestům světových státníků, nabídce výkupného od rakouského dvora, i žádostem o milost vyslovených desítkami významných světových osobností.

Od francouzského spisovatele Victora Huga (1802–1885), amerického prezidenta Andrewa Johnsona (1808–1875) a dokonce i italského revolucionáře Giuseppa Garibaldiho (1807−1882).

Sám Maxmilián, vyčerpaný, vyhublý, nemocný a v pětatřiceti vypadající o dvacet let starší, přijímá rozsudek rezignovaně.

Žádá Juáreze jen o to, aby ušetřil jeho generály Miguela Miramóna (1831–1867) a Tomáse Mejíu (1820–1867), kteří mají být popraveni spolu s ním. Ani tomu však mexický rebel nevyhoví.

Smrt v tónech La Palomy

Ráno 19. června 1867 všichni tři odsouzenci nastupují do vozu, který je odveze na vrch Cerro de las Campanas nad městem Queretaro.

„Vyberte dobré střelce, neboť nehodí se pro císaře, aby se svíjel na zemi ve smrtelných křečích,“ žádá Maxmilián a vyslovuje poslední přání. Slyšet naposledy svou milovanou skladbu La Paloma.

Poté vtiskne každému členu popravčí čety do dlaně minci se žádostí, aby mířili na srdce, nikoli na hlavu. Svou císařskou důstojnost si zachovává do posledního okamžiku. Naposledy svým druhům vyjádří vděk a úctu, a když se pušky zvednou, zvolá:

„Nedopusťte, aby někdo pošlapal vaše ideály a nejsvětější práva. Doufám, že tato krev bude poslední, která byla prolita. Ať žije Mexiko!“ Výstřely padnou dřív než dozní La Paloma. Maxmiliánovo přání se však nesplní. Salvu popravčí čety přežije.

Svíjí se na zemi, dokud mu jeden z vojáků na povel důstojníka nevpálí do srdce ránu z milosti.