Léto roku 1419 je dusivé, neklidné a plné strachu. Praha vře. Nespokojenost lidí sílí, ulice zaplavují rozvášněné davy a český král Václav IV. ztrácí kontrolu nad zemí, kterou zdědil po svém slavném otci Karlu IV.

Pak přichází událost, která otřese celým královstvím první pražská defenestrace. A jen několik dní poté panovník umírá.

Oficiálně umírá Václav IV. (1361-1419) na mrtvici. Jenže okolnosti jeho smrti jsou podivné natolik, že historici dodnes spekulují, zda nešlo o něco víc než jen o přirozený konec nemocného muže.

Václav IV. tráví poslední týdny života na svém oblíbeném Novém hrádku u Kunratic nedaleko Prahy. Už delší dobu je těžce nemocný. Kronikáři popisují jeho obezitu, nadměrné pití alkoholu, záchvaty zuřivosti i psychické výkyvy.

Panovník se navíc ocitá pod obrovským tlakem. Šlechta ho nenávidí pro slabost, církev mu nedůvěřuje a jeho vlastní bratr Zikmund Lucemburský (1368-1437) proti němu opakovaně intrikuje.

Historik Josef Pekař (1870-1937) popisuje Václava IV. jako člověka „vnitřně zlomeného a fyzicky zchátralého“, který už na konci života prakticky nezvládá vládnout.

Situace se dramaticky vyostřuje 30. července 1419. Radikální husité vedení kazatele Jana Želivského (1380-1422) vtrhnou na novoměstskou radnici v Praze a několik konšelů vyhází z oken přímo na kopí čekajícího davu. První pražská defenestrace se stává symbolem nastupující revoluce.

Řval jako lev

Zpráva o defenestraci dorazí ke králi velmi rychle. A právě tady začíná příběh, který dodnes vyvolává pochybnosti. Dobový kronikář Vavřinec z Březové (asi 1370-asi 1437) popisuje dramatickou scénu:

král je po vyslechnutí zprávy zasažen „šlakem“ a umírá „s velikým křikem a řvaním jako lvovým“. Tento popis se stal jedním z nejslavnějších svědectví českého středověku. Jenže právě zde se objevují první nesrovnalosti.

Podle tradiční verze dostává Václav IV. mozkovou mrtvici nebo srdeční záchvat bezprostředně po šoku z defenestrace. Problém je v datech. Defenestrace probíhá 30. července, zatímco král umírá až kolem 16. srpna 1419. Tedy téměř o tři týdny později.

Někteří historikové proto upozorňují, že příběh o okamžité smrti po šokující zprávě časově nesedí.

Mrtvice, epilepsie… nebo otrava?

Současný historik a publicista Luboš Hora upozorňuje na zvláštní průběh královy smrti. Podle něj příznaky popsané kronikářem připomínají spíše epileptický záchvat než infarkt. Václav IV. je totiž známý těžkým alkoholismem a dlouhodobými zdravotními problémy. Už roku 1408 údajně částečně ochrne a musí ho přenášet.

Objevují se dokonce spekulace o možné otravě. Některé prameny naznačují, že se král už dříve obává otravy jídlem či vínem.

Údajně si po jednom incidentu ve Vídni stěžuje na nesnesitelnou žízeň a pálení v hrdle, příznaky, které mohou, ale také nemusí souviset s jedem. Přímý důkaz ovšem neexistuje. Podezřelá je i samotná politická situace.

Václavova smrt totiž dokonale vyhovuje několika mocným skupinám současně. Katolická šlechta se zbavuje slabého panovníka, husité poslední překážky před otevřenou revolucí a Zikmund Lucemburský získává šanci převzít český trůn.

Historik František Palacký (1798-1876) později píše, že Václavova smrt „otevřela brány bouři, již už nikdo nedokázal zastavit“.

Podivný konec českého krále

Samotný pohřeb působí nezvykle chaoticky. Země se rychle propadá do revolučního násilí, kláštery hoří a Prahou se šíří panika.

Václavovo tělo je nejprve pohřbeno na Zbraslavi, ale později jsou jeho ostatky během husitských nepokojů znesvěceny a nakonec přeneseny do katedrály sv. Víta. A tak kolem smrti syna Karla IV. zůstává dodnes řada otazníků.

Zemřel skutečně na mrtvici vyvolanou šokem? Zabil ho alkohol a nemocné srdce? Nebo někdo využil chaosu revolučních dnů a pomohl králi na onen svět?