Výkon trestu smrti se v průběhu století měnil. I když už v dávné minulosti některé popravčí metody způsobovaly oběti neskutečné utrpení, člověk nadále využíval všech svých znalostí a inteligence, aby zabíjení povýšil na ještě vyšší stupeň. Jak v minulosti zabíjela zvířata?

Vzhledem ke své definitivnosti je trest smrti odjakživa trestem velmi kontroverzním. Jeho zastánci prohlašují, že se jedná o jediný spravedlivý trest za vraždu a jiné velmi závažné zločiny, protože se jím zabrání tomu, aby odsouzený svůj čin zopakoval.

Zároveň trest funguje jako účinná výstraha pro ostatní.

Odpůrci naopak upozorňují na riziko justičního omylu, protože ten je v tomto případě nenapravitelný, a také na riziko zneužití trestu smrti k justiční vraždě, jak se tomu ostatně dělo i ve 40. a 50. letech 20. století v Československu.

V roli popravčího zvíře

Využívání zvířat k usmrcení člověka je stejně staré jako lidstvo samo. Již 700 let před Kristem byl mocný asyrský král Aššurbanipal znám tím, že vězně „nabízel“ obrovským dogám.

Předhazování odsouzených psům bylo však trestem rozšířeným po celém světě – v Orientu, v Číně, v Japonsku, v Africe a velmi často i v Evropě. Třeba Španělé během dobývání Ameriky nechali psy roztrhat stovky Aztéků a Inků.

Sloni – cvičení zabijáci

V Kartágu a Indii zase nechávali odsouzence rozdupat slony. Čtyřnozí obři se totiž dali poměrně snadno vycvičit a ovládat. Repertoár krutých úkonů, jimiž sloni rozšířili trestní systém, byl bohatý.

Zahrnoval jak rychlou smrt rozdupnutím hlavy, tak pomalé, postupné rozmačkávání těla. Sloní nohy bývaly někdy opatřeny ostrými železy. Slon pak odsouzeného nejprve chobotem vyhazoval do vzduchu, načež ho položil na zem a pohyby nohou doslova rozřezal.

Jindy si zase slon jednou nohou přidržel nešťastníka u země a chobotem mu postupně obtočil a utrhal všechny údy. Nakonec jeho utrpení ukončil rozšlápnutím lebky.

Smrt v aréně

Římané využívali zvířat k hrdelnímu trestu měrou skutečně nebývalou. Odsouzenci bývali předhazováni šelmám, a to buď jednotlivě, nebo ve skupinách, svázaní nebo nesvázaní, ale s holýma rukama.

Později dostávali i lehké zbraně, aby jejich odpor a agónie trvaly o něco déle. Nakonec se přišlo na to, že by se výkon trestu mohl stát součástí divadelních her, přičemž smrt odsouzeného by představovala jejich vyvrcholení.

Tehdy nebylo ve světě kraje, odkud by Řím nedovážel šelmy do arény. Třeba při hrách pořádaných u příležitosti velkolepého otevření Kolosea zahynulo 9000 divokých šelem dovezených z Afriky.

Koně i hlodavci

To staří Germáni měli v repertoáru i trest speciálně vyhrazený ženám: odsouzená byla přivázána za vlasy k divokému koni a poté usmýkána k smrti. Ve Francii a Anglii uplatňovali tento trest také, ovšem na otcovrahy.

Navíc v těchto zemích a také v Holandsku často využívali krysy, lasice nebo plchy. Jak? Na holé břicho vězně dali obrácený kotlík nebo klec a dovnitř vpustili hlodavce. Pak byl vně kotlíku nebo klece rozdělán oheň.

Protože toho se zvířata k smrti bála, tak, aby se zachránila, v panice hryzala břicho odsouzeného, až se mu prokousala do útrob.