Každý den se v éteru minimálně jednou ozve tísňové volání Mayday. V ohrožení se ocitají námořníci, horníci i obyvatelé oblastí zasažených zemětřesením či požáry. Jedno z nejznámějších volání se ozve v roce 2010 ze zlatoměděného dolu San José.
Za 120 let, kdy je v chilské poušti Atacama v provozu zlato-měděný důl San José, se horníci prokopou do hloubky 700 metrů. A právě tady, přibližně 5 km od vchodu, zastihnou 5. srpna 2010 partu, která právě nastoupila odpolední směnu, silné otřesy. Nestabilní jádro hory se hroutí a 33 z nich uvězní v hlubinách.

Zaživa pohřbeni
Sotva se horníci vzpamatují z prvotního šoku, a usadí se oblaka zvířeného prachu, pokusí se dostat ze závalu větracími šachtami. Zjistí však, že majitel, Důlní společnost San Esteban, se nenamáhal šachty vybavit bezpečnostními žebříky.
Nezbývá než se uchýlit do nouzového úkrytu, přístřešku o velikosti 50 m². Je plánován pro 30 mužů a má být vybaven jídlem, léky a vysílačkami.
Jenže ta je nefunkční, lékárnička téměř prázdná a v bedně se zásobami jen několik tuňákových konzerv a pár krabic mléka. Jsou tedy zaživa pohřbeni v hloubce 700 metrů, kde teplota dosahuje téměř 38°C, bez spojení a téměř bez jídla.
Vedoucí směny Luis Urzua (*1956) se však odmítá vzdát. Organizuje činnost v podzemní pasti a přísně hlídá příděly potravin, které tvoří každých 48 hodin dvě malé lžičky tuňákové konzervy, doušek mléka, sušenka a sousto broskve.
Jsou to hlavně jeho vůdčí schopnosti, které pomáhají udržet celou partu „pohromadě“.

Vzkaz z hloubky 700 metrů
A co se děje nahoře? Majitelé dolu okamžitě po závalu nechají areál uzavřít, pro záchranu horníků však nehnou prstem. Věci se dají do pohybu až další den, kdy dorazí chilský ministr práce a sociálních věcí Laurence Golborne (*1961).
„Důlní společnost od jakýchkoli snah o záchranu horníků upustila, proto se nyní do akce vloží vláda,“ informuje veřejnost. Záchrannou akcí je pověřen důlní inženýr André Sougarret Larroquette (*1964). Nebere si servítky:
Všechny cesty, včetně ventilačních komínů, jsou zasypané. Musíme vrtat. V nejlepším případě u nich budeme za osm dní.“ První vrty do místa předpokládaného výskytu uvězněných horníků, však nezjistí žádné známky života.
Přesto na Golbornův nátlak vrty pokračují a 17 dní po nehodě, ráno 22. srpna, jedna ze sond proniká do chodby nedalo úkrytu horníků. Ti jsou připraveni a na vrták připevní lepícími páskami krátký vzkaz:
„33 z nás v úkrytu je v pořádku.“ Aby záchranáři s horníky navázali kontakt, posílají vrtem dolů kamery a poté vše potřebné – léky, lampy i speciální potraviny vinuté americkou NASA pro astronauty.

Výtah přes 200 pater
Jedinou šancí, jak horníky dostat nahoru, je vyvrtání šachty, kterou by ve speciálně navržené kleci mohli být jeden po druhém vytaženi. Zatímco experti z NASA pomáhají zvládnout psychiku horníků, do země se zaryjí vrtáky tří vrtných souprav.
Kanadská i jihoafrická metoda však selžou a vrty musí být zastaveny. Pokračuje pouze americký vrt, který vede Jeff Hart (*1970): „Byl to nejtěžší vrt mého života,“ prohlásí později.
V jednu chvíli totiž kovové výztuže dolu zničí vrták a nové vybavení musí dopravit ze Spojených států. Rozbitou hlavici navíc musí ze šachty vyprostit silný magnet. Vrtání se tak o několik dnů zdrží.
Mezitím je navržena a dokončena doutníková klec a 13. října 2010, 69 dnů po katastrofě, v ní horníci, po jednom, začínají putovat úzkým tunelem k povrchu. Jakoby jeli výtahem do 200 patra. Trvá téměř 24 hodin než jsou nahoře všichni.
„Byla to trochu dlouhá směna“, prohlásí Urzua se svým typickým humorem, když se něj sesypou novináři. Tady ovšem pohádka končí.
Navzdory slibům horníci nedostanou odškodné, důlní společnost není potrestána a pokud jde o bezpečnost chilských dolů, moc se toho také nezmění.