Je jí pouhých 22 let, když si ji na sklonku roku 1942 ve Vlčím doupěti vybírá jako svou sekretářku nacistický vůdce. „Od té chvíle bylo jen málo dní, ve kterých bych neviděla Hitlera,“ uvádí Traudl Jungeová. V dubnu 1945 je s ním i v jeho berlínském bunkru…

„Příjemný šéf a otcovský přítel,“ tak Jungeová (1920–2002) vzpomíná na Adolfa Hitlera (1889–1945). Ve svém mládí je tak naivní a lehkomyslná… O to tvrdší je pak pro ni střet s realitou v posledních válečných dnech.

21. dubna 1945 zůstává v berlínském bunkru ještě s dalšími dvěma sekretářkami jako jedna z posledních z Hitlerova personálu.

Cyankáli jako dárek na rozloučenou

Ženy nyní dělají hlavně společnost Evě Braunové (1912–1945) a poslouchají Hitlera, jak mluví o svém konci. „Až umřu, spalte moji mrtvolu, ať ji nikdo nenajde. Nejlepší je střelit se do úst…“ Eva Braunová vytahuje ampuli s cyankáli.

Hitler ji ujišťuje o bezbolestné smrti po požití jedu. O jednu ampuli si říká i Jungeová. „Je mi líto, že vám na rozloučenou nemohu dát hezčí dárek,“ obrací se k ní Hitler.

„Vůdce, nemyslíte, že německý národ očekává, že padnete v boji v čele svých oddílů?“ ptá se v té chvíli Traudl. Teď již se dá s Hitlerem mluvit úplně o všem. „Nejsem už fyzicky schopen bojovat. Moje roztřesené ruce by ani neudržely pistoli,“ odpovídá vůdce.

Eva Braunová sepisuje dopisy na rozloučenou. Navenek se snaží zachovávat klid, ale jednou se před sekretářkou neudrží: „Paní Jungeová, já mám tak strašný strach. Kéž už by to bylo za námi!“

Zklamání ze závěti

V noci z 28. na 29. dubna si Hitler vzpomene, že chce diktovat. Traudl je připravena stenografovat. „Moje politická závěť,“ pronáší vůdce. „Ruka se mi na okamžik zachvěla,“ vzpomíná sekretářka, „teď konečně přijde to, na co celé dny čekáme:

vysvětlení, co se stalo, vyznání, dokonce přiznání viny, možná ospravedlnění… Moje očekávání se však nenaplňuje.“ Hitler si vlastní vinu nepřipouští.

Po politické závěti přichází na řadu ta soukromá, v níž hlavní roli hraje nadcházející sňatek s Evou Braunovou a jejich společná smrt. Zatímco Traudl přepisuje stenografický zápis do strojopisné podoby, odehrává se v bunkru svatební obřad.

Vůdce pak od svatebčanů neustále odbíhá kontrolovat sekretářku, jak je se závětí daleko.

Kožich na památku

„Paní Jungeová, na rozloučenou bych vám chtěla darovat ten plášť.

Vždycky jsem měla ráda kolem sebe dobře oblečené dámy, vezměte si ho a hezky si ho užijte.“ Při těchto slovech Eva Braunová, teď už Hitlerová, vytahuje ze skříně luxusní kožich ze stříbrných lišek.

Její přání však zní Traudl vzhledem k okolnostem trochu absurdně. Následuje oběd. Po něm rychlá cigareta. Třebaže je Hitler zarytým odpůrcem kouření, v posledních dnech tuto neřest svým podřízeným i Evě tiše toleruje.

„Pojď, Vůdce se chce rozloučit,“ oslovuje znenadání Jungeovou Hitlerův pobočník Otto Günsche (1917–2003).

„Vstupuje do dveří, každému podává ruku. Cítím jeho teplou pravici ve své, dívá se na mě, ale nevidí mě. Nerozuměla jsem jeho posledním slovům,“ vzpomíná sekretářka na poslední chvíle se svým zaměstnavatelem.

Kolem třetí hodiny odpoledne 30. dubna se bunkrem rozlehne hlasitý výstřel. Hitler je mrtvý. Jeho smrt je několik dalších hodin tajemstvím.

Dokonce mu ještě večer 30. dubna 1945 vaří jeho vegetariánskou večeři – tradiční volská oka s bramborovou kaší, aby se vše ututlalo co možná nejdéle.