Podzimní večer roku 1731. K jedné z opočenských chalup se blíží postava. Nahlédne do okna, kterým probleskuje světlo svíčky, pak tiše zaklepe. Hospodář nenápadně otevře dveře a přiloží prst k ústům. „Všude je klid,“ zašeptá a pustí návštěvníka dovnitř.
V chalupě kolem masivního dřevěného stolu už sedí tři lidé. Před sebou mají bibli a jeden z nich potichu předčítá. Spiklenecké schůzky, během nichž se listuje v bibli a zakázaných knihách, takový je život nekatolíků na Opočensku ve východních Čechách počátkem 30.
let 18. století. Navenek dodržují katolické rituály, jejich srdce ale bije pro jinou víru. Poslové ze saské Žitavy a Halle jim tajně přinášejí české evangelické knihy, které před vrchností schovávají v těch nejdůmyslnějších skrýších.
Pruský král podporuje luterány,“ šeptá se v roce 1732 v okolí. Někteří odvážlivci proto vyrážejí k pruským hranicím. Jenže král Fridrich Vilém I. (1688 – 1740) je s cejchem nežádoucích osob posílá zpátky a sotva se uprchlíci vrátí domů, katolická vrchnost jim u soudu útěk pěkně osladí.
Někteří přesto chtějí znovu přejít hranice.
Císař postaví kostel i faru „Půjdeme, nemáme co ztratit,“ přesvědčuje muž během sychravého listopadového večera svoji rodinu. Manželka je zvyklá poslouchat, dva dospělí synové si ale myslí něco jiného.
Ztrácejí odvahu, dobře si pamatují, jak dopadli navrátilci – odsoudili je na nucené práce. Tentokrát už Fridrich české emigranty sice nevyžene, ale na druhou stranu proti sobě nechce poštvat rakouský císařský dvůr.
Když se ovšem Češi v Berlíně předvedou jako pracovití lidé, ukáže jim svou přívětivější tvář. „Postavil jim na vlastní náklady Betlémský kostel, faru a školu, platil českého kazatele, podpořil stavbu domů pro české emigranty na Vilémově ulici a v nedaleké vsi Rixdorfu postavil na vlastní náklady devět dvojdomků pro osmnáct českých hospodářů,“ píše historička Edita Štěříková (*1937). Přízeň členům reformovaných církví zachová po jeho smrti i jeho syn.
Vezou s sebou i hlínu Nový pruský král Fridrich II. (1712 – 1786) překvapí 16. prosince 1740 dědičku rakouského trůnu Marii Terezii (1717 – 1780) vpádem do Slezska, které prohlásí za svoje území a rozhodne se ho kolonizovat.
Za nové osadníky chce Čechy, kteří se už jednou osvědčili u Berlína. „Hlavní agitaci k lákání exulantů svěřil Fridrich II. protestantskému kazateli Janu Liberdovi, který již předtím několikrát tajně navštívil severovýchodní Čechy,“ píše současný historik Jaroslav Vaculík.
Zasvěcené zprávy, jak dobře se žije evangelíkům ve Slezsku, se potají šíří od úst k ústům.
„Každý dostane do vlastnictví půdu, na které se bude moci usadit. Postaví nám vlastní kostel a školu. I bibli a zpěvníky budeme mít v češtině,“ slibuje lidem krásné časy protestantský kněz Jan Liberda (1700 – 1742). Lidé jeho slova berou vážně, třeba v Černilově na dnešním Královehradecku se na Štědrý den roku 1741 sejdou hlavy 16 rodin a radí se, jestli utéct. Ještě před podepsáním vratislavského míru 11. června 1742, kterým si Fridrich II. přivlastňuje skoro celé Slezsko, se vystěhuje asi 1500 Čechů.
„V době pruské okupace severovýchodních Čech (Prusové překročí českou hranici v říjnu 1741) si mohli vystěhovalci vzít s sebou koně, hovězí dobytek a další majetek. Po odchodu Prusů však odcházeli ilegálně, a tudíž mohli vzít jen to nejnutnější.
S sebou brali to, co považovali za nejcennější – bible, kancionály, někdy i hrst rodné hlíny,“ líčí Vaculík.
Idylka není ani za hranicemi Po přechodu hranic ovšem idylka často končí. „Ruce vzhůru,“ ozve se a ze ztemnělého lesa vyskočí skupina mužů. Čtyřčlenná rodina raději neprotestuje. Teď budou rádi, když vyváznou se zdravou kůží, i když bez peněz.
Kladští katolíci zběhy z Čech přepadávají. Nejenom, že je okradou, ale někdy i předají rakouským císařským úřadům! Ale i když se lidé dostanou bez úhony až do emigrantského shromaždiště v Münsterbergu (nyní Ziebice v Polsku), městečku určeném pro kolonizaci, nemají ještě vyhráno.
Podmínky jsou složité, teprve koncem 40. let 18. století se daří vytvořit české kolonie na Opolsku, Střelínsku a Sycovsku (dnes Polsko).