Být hlavou státu může být občas poněkud riskantní práce. I korunovaná hlava totiž může padnout k zemi. A někdy doslova, jak by mohly vyprávět pamětí mistrů popravčích. Na vlastní hlavu to zjistí například francouzský král Ludvík XVI.

Revoluce ve Francii nabírá nebezpečně radikální směr. Ludvík XVI. (1754–1793), osvícený vládce, který reformoval zákony, rušil robotu a dal lidem občanská práva i svobodu, je odsouzen k smrti ve zmanipulovaném mosntrprocesu.

Navzdory tomu, že z celé země přicházejí dopisy žádající pro krále milost nebo mírný trest.

Střeží ho 1200 vojáků

Král má jediný den, aby se rozloučil s královnou (která mimochodem sama zanedlouho skončí na popravišti), dětmi a sestrou. V den popravy vstává už v 5 hodin. Je klidný. Po ranní toaletě přijímá svátost oltářní.

Komorníkovi Jeanovi-Baptistovi Clerymu (1759–1809) předává se snubním prstenem pro královnu i poslední vzkaz pro rodinu.

Kolem deváté přichází generál Antoine-Joseph Santerre (1752–1809), aby ho odvedl na náměstí Revoluce (dnes Svornosti), kde už čeká gilotina a davy lidí. Cestu zajišťuje oddíl 1200 mužů.

Tolik se Jakobíni bojí pokusu o královo osvobození nebo dokonce povstání obyvatel. Popravit krále, ztělesnění boží milosti, není jen tak.

Francie se toho ještě nikdy neodvážila a většina obyvatel si to přes i revoluční nálady nejen nepřeje, ale vlastně si to ani neumí představit.

Poslední slova umlčí bubny

Když dorazí na popraviště, čeká ho kat Charles–Henri Sanson (1739–1806). Sám je královým příznivcem a pod šaty skrývá zbraň, připraven zachránit ho, pokud by byl učiněn pokus o jeho osvobození.

Jeho bratr a pomocník Luis Martin Sanson uctivě smeká klobouk a žádá krále, aby si svlékl kabát. Uposlechne a sám si rozepne límec košile. Když se mu však chystají spoutat ruce, ohradí se, neboť to považuje za ponižující.

„Pane, bez toho nemohu pokračovati,“ vysvětluje kat a král rezignuje. Naposledy se ještě pokusí promluvit ke svému lidu. Jeho autorita je tak veliká, že na jeho pokyn víření bubnů utichne.

„Můj národe, jsem připraven pro vás zemřít, ač nevinen tím, z čeho jsem byl obviněn.“ Chce ještě pokračovat, ale Santerre dává pokyn bubeníkům, takže jeho další slova zaniknou v rachotu bubnů.

Národu se do jásání moc nechce

Kat mu spoutá ruce, pomocníci ho uloží a připoutají k popravčímu prknu. „Byl tak vyrovnaný a klidný, že nás to všechny šokovalo,“ píše později Sanson. Vzápětí letí nůž dolů a náměstí ztichne.

Ozve se sice několik výkřiků „Ať žije revoluce!“ většina lidí je však ochromena hrůzou. Trvá téměř čtvrt hodiny než se podaří dav vyhecovat k provolávání slávy revoluci.

Někteří se snaží dostat k popravišti a smočit kapesníčky v královské krvi, které je přičítána blahodárná moc. Ač je tělo v rychlosti odvezeno a tajně pohřbeno, má smrt krále nečekaný efekt.

Zlomí neviditelnou zábranu, která do té chvíle držela revoluci na uzdě, a ta se zvrhává v nevídaný teror, který semele miliony Francouzů. Včetně většiny těch, kteří ji rozpoutali i těch, kteří hlasovali pro královu smrt.