„Bojím se o svoje bezpečí,“ strachuje se na konci roku 1505 papež Julius II. Situace na italském území je tehdy velice nepřehledná. Proti sobě tu bojuje a intrikuje hned několik různých malých království, vévodství a republik. Ani sám Svatý otec si nemůže být jistý, zda mu někdo neusiluje o život…
Julius II. (1443–1513), muž, který byl zvolen na Petrův stolec, však nesedí jen tak s rukama v klíně. Dokáže se o sebe postarat. Na svoji ochranu povolává švýcarské žoldnéře.
150 nájemných vojáků vstoupí 22. ledna 1506 na území Papežského státu. Sám Julius jim žehná. Teď se konečně bude cítit o něco bezpečněji.
Vždyť je to pouhých 12 let, co do oblasti spravované Svatým otcem vtrhl se svými vojsky francouzský král Karel VIII. (1470–1498). Hlava církve nechce připustit, aby se něco podobného ještě někdy opakovalo.
Proč ale papež povolal právě švýcarské vojáky? Hornatá švýcarská krajina je sice skutečně malebná, ale svým obyvatelům již ve středověku nenabízí moc úrodné půdy. Lidé tedy musejí hledat různé způsoby obživy.
Mladí, silní a zdraví muži proto velmi často volí vojenskou kariéru v cizích službách a brzy si gardy jejich vojáků získají výbornou pověst. „Jsou stateční, odvážní a také věrní,“ šíří se o Švýcarech šeptanda mezi evropskými vojevůdci.
Stávají se proto velice žádaným zbožím. Ve Švýcarsku se rodí snad nejuniverzálnější vojáci na celém kontinentu.
Žádané zboží pro vojevůdce
Navíc nemají ve zvyku měnit strany, za které bojují, jenom kvůli tomu, že někde spadne do kapsy o pár mincí víc. Výše žoldu je samozřejmě důležitá, ale zradit kvůli ní? To není jejich zvykem.
Už v 15. století navíc ovládají obrannou taktiku, s níž si nepřátelé nevědí rady. „Vytvoříme čtverec,“ letí od úst k ústům rozkaz.
Švýcaři vyzbrojení halapartnami a píkami se dokážou bleskurychle zformovat do obranného čtverce a porazit je v téhle formaci není pro protivníka snadné.
Není proto divu, že již francouzský král Karel VII. (1403–1461) uzavře v roce 1453 se švýcarskými gardami smlouvu o vojenské pomoci.
Z jeho kroku si vezme příklad i papež Sixtus IV. (1414–1484), který se proslaví hlavně stavbou Sixtinské kaple.
Podobně se na počátku roku 1506 zachová i jeden z jeho následovníků, Julius II. Před římskou branou Porta del Popolo se 22. ledna 1506 ozývají ostré povely kapitána Kaspara von Silenena (asi 1467–1517).
Na „pochodem vchod“ pak vstoupí 150 švýcarských gardistů na území dnešního Vatikánu (vznikl až v roce 1929 jako nástupnický útvar po Papežském státu). Právě toto datum se dodnes považuje za vznik švýcarské papežské gardy.
Žold zaplatí nepřítel
Za nápad nechat se chránit mladými a pečlivě vybranými Švýcary poděkuje svým předchůdcům i papež Klement VII. (1478–1534). Habsburkové chtějí v první polovině 16. století ovládnout Evropu.
Vší silou se o to snaží hlavně římský císař Karel V. (1500–1558). I když je ze začátku na bojišti docela úspěšný a daří se mu porážet síly svého nepřítele, tzv.
Cognacké ligy (existovala v letech 1526–1530 a zahrnovala Francii, Anglii, Milánské vévodství, Benátskou a Florentskou republiku a papeže Klementa VII.), nemá na vyplacení žoldu svým vojákům.
„Vezmeme si ho od nepřítele,“ rozhodnou se proto vojáci před branami Říma. Jejich příští obětí se má stát papež.
Římané tehdy nemají zorganizovánu společnou obranu města a Francesco Guicciardini (1483–1540), který velí papežským jednotkám, nedokáže síle císařských vzdorovat.
Přežije jenom čtvrtina
Hradby Říma zahaluje mlha. Je ráno 6. května 1527. „Děla nemůžeme použít,“ vztekají se velitelé papežského dělostřelectva, umístěného na střeše pevnosti Andělského hradu. Přitom právě na jeho sílu papežští nejvíce spoléhají.
V mlze by ale nevěděli, kam vlastně pálí… Nepřízeň počasí naopak nahraje císařským vojákům, kteří prolomí hradby Říma. „Spas se kdo můžeš,“ vykřikne papež Klement VII. a prchá chodbou na vrchol hradby Borga.
Visutým chodníkem Passetto di Borgo zamíří do Andělského hradu. Aby získal co nejvíce času k útěku a zachránil se, gardisté se snaží zaměstnat nepřítele.
„Ze 189 gardistů, kteří ten den papeže chránili, přežilo jen 42,“ uvádí současný britský autor a kněz Michael Collins. Císařským bojovníkům ovšem nejde ani tak o dobytí samotného hradu jako spíše o získání co největší válečné kořisti.
Proto rabují město. V bojích umírá asi 20 000 obyvatel Říma.
I když jsou papežské jednotky poraženy a hlava katolické církve musí zaplatit císaři Karlovi výkupné za svůj život, postoupit některá území ve své správě (například Parmu a Modenu) a zrušit různá církevní odsouzení, tresty nebo exkomunikace, statečnost švýcarských gardistů je příkladná.
Papež si je proto ponechává na svoji obranu, kterou Svatému stolci poskytují až do dnešních dnů.
