Jednou z kolébek současné civilizace je i starověká Indie. Dodnes používáme číslice, jejichž vlastí je právě indický subkontinent. Pod vrcholky Himálají vznikla i dvě význačná světová náboženství: buddhismus a hinduismus.

První velká civilizace se na území Indie rozvíjela již v 2. polovině 3. století př. n. l. Jednalo se o tzv. Harappskou kulturu, jejíž centrum se nacházelo v povodí řeky Indus. Ovšem nedávné archeologické vykopávky ukázaly, že velká města existovala v Indii již před tím.

Indičtí archeologové totiž objevili ve svazovém státě Urísa na východě země rozvaliny města, které je podle jejich odhadů až 7000 let staré. Podle vědců dosavadní vykopávky naznačují, že se jednalo o velmi vyspělé sídlo.

R. K. Mohanty, který vedl archeologický průzkum, se domnívá, že město kdysi obývalo 20 000 až 25 000 lidí. „Je jasné, že toto starověké město bylo velmi významné,“ řekl k tomu Mohanty. Pro srovnání – v antických Aténách žilo asi 10 000 lidí.

Vraťme se však zpět k Harappanům. Bohužel, na rozdíl od starověkého Egypta nebo od Číny neexistuje z doby prvního indického rozmachu příliš mnoho písemných památek. Nicméně archeologické nálezy vypovídají, že na svou dobu se jednalo o velmi vyspělou civilizaci.

Rozkládala se na území dnešního Pákistánu a severozápadní Indie, ovšem její vliv pronikl podle nálezů až do míst, kde nyní leží Afghánistán nebo i Írán.

Harrapská města měla na svou dobu neobvykle pevnou a vyspělou strukturu. Ulice zde byly pravoúhlé a na západní straně města se nacházela opevněná citadela. Obytné domy byly postaveny z pálených cihel, byly obvykle dvoupatrové se čtvercovým půdorysem, byly vybaveny koupelnami, splachovacími záchody, skladem s potravinami a někdy i studnou.

Z domů vedl odpadní systém ústící do kanalizačních kanálů vedoucích podél jednotlivých ulic pod jejich úrovní.

Kolem roku 1500 př. n. l. tato Harappská civilizace mizí, což pravděpodobně souvisí s příchodem Indoevropanů nebo též Árjů. Zároveň v té době jsou položeny základy dnešní indické kultury. Jsou sepsány první svaté texty védy, které jsou neodmyslitelně spjaty s hinduismem.

Zároveň se začíná uplatňovat kastovní vysoce hierarchizovaná společnost, kde mají privilegované postavení brahmáni. Ti byli oděni do bílé barvy, zatímco kšatrijové, což byli politici, válečníci a úředníci měli přisouzenou barvu červenou.

Řemeslníci, zemědělci a obchodníci měli za svou barvu žlutou a nejposlednější kastě bezzemků a služebníků byla vyhrazena barva černá. V reakci na vývoj kastovní společnosti a velkou moc brahmánů vzniká buddhismus.

V polovině prvního tisíciletí před naším letopočtem žije v Indii jistý Siddhártha Gautama. Právě on je zakladatelem buddhismu, filosoficko-náboženského systému, který se postupně rozšířil nejen v Indii, ale i do dalších asijských zemí.

Učení Siddhárthy Gautamy, který do dějin vstoupil jako Buddha, je motivováno především osvobozením z věčného utrpení koloběhu zrození a smrti.

Zatím na indickém poloostrově vzniká několik států, většinou postavených na práci otroků. Nejznámějším je stát Magadha nebo též Magadhské království. V té samé době, kdy první lidé objevují Buddhovo učení, zažívá Indie několik vpádů ze západu.

Na svědomí jej mají Peršané a také Řekové pod vedením Alexandra Makedonského.

Vpády nepřinesly jen bitvy a utrpení, ale také vzájemné kulturní obohacení. Příkladem může být specifické Gandhárské umění, které v sobě nese vlivy jak řecké, tak buddhistické. Tak pod vlivem antiky začal být Buddha vyobrazován v lidské podobě.

Do té doby byl obvykla Buddhova osobnost vyjadřována pomocí nejrůznějších symbolů, například obří stopy.

Až ve 4. století před naším letopočtem se konečně podařilo Indii sjednotit. Zakladatelem nové Maurjovské říše byl Čandragupta Maurja (340 př. n. l. – 320/298), který postupně ovládl téměř celý indický subkontinent.

Hlavním městem maurjovské říše byla Patáliputra (dnes Patna), kde sídlil panovník se svým dvorem. Na správu říše dohlížel rozsáhlý úřednický aparát.

O řízení státu v době Maurjů vypovídá Arthašástra, klasické indické dílo o správě a řízení státu. Maurjovská říše byla administrativně rozdělena na čtyři provincie, které se dále dělily na další, menší a menší části, přičemž nejmenší územně správní jednotkou byla vesnice.

Finanční zajištění rozsáhlé byrokracie a armády zajišťovaly zejména daně ze zemědělské činnosti, ale i prodej licencí na výrobu alkoholu či příjmy ze státních podniků.

Největšího rozkvětu říše dosáhla za vlády krále Ášoky (304 – 232 př. n. l.), který byl v pořadí třetím králem tohoto státního útvaru. Z počátku podle legend byl vůči svým nepřátelům i vůči vlastnímu lidu nesmírně krutý.

Poté, co se seznámil s buddhismem, však prodělal vnitřní změnu a stal se z něj beránek. Přijal principy nenásilí a z Ášoky Strašlivého, jak zněla jeho přezdívka mezi poddanými, se stal Ášoka spravedlivý.

Principy buddhismu měl Ášoka přijmout po jedné z velmi krvavých bitev, které svedl. „Když byl bohům milý král pomazán osm let, byla dobyta Kalinga. Půldruhého sta tisíc lidí bylo odvlečeno, sta tisíce tam byly zabity a mnohokrát více jich zahynulo.

Nyní, po tom, když byla dobyta Kalinga, se bohům milý horlivě snaží o provozování dharmy. Tak bohům milý lituje, že dobyl Kalingu,“ pravil dobový skalní nápis.

Masakry, které král viděl na vlastní oči, jej tedy dovedly k přijetí filosofie nenásilí. Již na konci Ášokovy vlády však říše začala pomalu ztrácet své postavení. Ve 2. století př. n. l. se Indie opět na dlouhý čas rozdrobila…

Kasta nedotknutelných nebo též haridžanové (haridžan = syn boha; toto označení dal nedotknutelným Mahátma Gándhí) či dalitové (utlačovaní) jsou osoby, které patří ke společenské vrstvě představující nejnižší stupeň stavovsko-kastovní hierarchie v Indii.

Podle hinduistických dogmat stojí nedotknutelní mimo tradiční dělení společnosti na čtyři varny (odtud též indický název paňčama, tj. osoby páté varny). Ve středověku byli nedotknutelní v Indii otroky a vykonávali pouze „nečistá“ zaměstnání (porážení dobytka, vydělávání kůží, úklid odpadků, čištění latrín, spalování mrtvol aj.); v novější době pracují v zemědělství, nebo jako pradleny či metaři.

29. 4. 1947 bylo označení „nedotknutelní“ zrušeno indickým Ústavodárným shromážděním, jakákoli forma diskriminace těchto osob prohlášena za porušení ústavy. V roce 1976 byl schválen zákon, jímž je urážka nedotknutelných stíhána a trestána ztrátou volebního práva na 6 let.

Přes tato zákonná opatření některá tradiční omezení ve styku s nedotknutelnými přetrvávají. Hinduismus považuje styk s nimi za poskvrnění osob vyšších kast. Na jihu Indie je omezení ještě přísnější – „nedotknutelnost“ přechází v „nepřiblížitelnost“; v mnoha případech třeba nesmějí nedotknutelní používat společné studně.

V současné době představují nedotknutelní asi 20 % indického obyvatelstva.