Skip to content

Příběh stříbrného plátna: Filmovému kouzlu se lidé poddávají již více než 120 let

Ke kouzlu pohyblivých obrázků umí být lhostejný málokdo. Film je prostě fenomén, ročně se jich po celém světě vyprodukují desetitisíce. Ovšem i k umělecké kinematografii je třeba technické zázemí a k dnešním snímkům ve vysokém rozlišení či ve 3D vedla dlouhá cesta.

V jednom pařížském bulváru, který nese název U Kapucínů, dodnes stojí kavárna Grand Café. Je docela veliká a je rozvrstvená i na poschodí. Právě v jejím suterénu se 28. prosince 1895 začaly psát dějiny kinematografie.

Momentka z minutového snímku Pokropený kropič.

První kinematograf se skládal z kamery, kopírky filmů a projektoru. Jeho vynálezci byli bratři Auguste (1862–1954) a Louis (1864–1948) Lumiérové pocházející z východofrancouzského města Besançonu.

Zhruba minutových filmů bylo na programu v Grand Café hned několik, prvním byl Odchod dělníků z továrny. Mezi dalšími se objevil i snímek nazvaný Pokropený kropič, který lze považovat za první hraný film. Je o chlapci, který přišlápne zahradníkovi hadici při kropení zahrádky. Když ten hledí do ústí hadice a zkoumá, proč neteče voda, chlapec hadici zase uvolní a proud vody vstříkne zahradníkovi do obličeje. Groteska slavila velký úspěch a diváci si dokonce vynucovali její opakování.

Lumiérům lze připsat i primát v oblasti filmových triků. Jejich film Bourání zdi byl na jednom promítání spuštěn pozpátku, čímž vznikl dojem, že se zeď sama staví.

Rozvoj filmu samozřejmě znamenal i zájem o filmové hvězdy.

Nový vynález vyvolal nadšení, pozdější francouzský režisér Georges Méliés (1861–1938) jej chtěl ihned koupit. Otec bratří Lumiérů však ukázal špatný odhad: „Ten vynález není na prodej, nehledě na to, že byste se tak akorát sám zničil. Nějakou dobu bude atraktivní jako technická zajímavost, jinak nemá žádné obchodní využití.”

Novinka se však stala záhy populární a lidé začali objevovat její možnosti. Objevil se například filmový střih a již zmiňovaný Georges Mélies otevřel cestu k dosud netušeným trikovým snímkům.

Americký režisér David Wark Griffith (1875–1948) ohromil publikum tříhodinovým Zrozením národa, němečtí expresionisté ukázali, že film může být skutečným magickým dílem, v dělnických čtvrtích byly oblíbené grotesky.

Animované snímky jsou stejně populární jako ty hrané.

„A kdo by krucinál chtěl poslouchat, jak herci mluví?” rozčiloval se v roce 1927 Harry Morris Warner (1881–1958), jeden ze zakladatelů slavného studia Warner Brothers. Ani on se neukázal jako dobrý prognostik. Již v tom samém roce byl natočen první zvukový film Jazzový zpěvák.

První slova, která zazněla ze stříbrného plátna, byla: „Say, Ma, listen to this…” (Mami, poslechni si tohle…). Předtím zůstával film závislý na zvukovém doprovodu malého orchestru, pianisty či dokonce pouhého gramofonu. Kouzlo zvukového filmu spočívalo v tom, že mluvené slovo a hudba se zaznamenaly na speciální filmovou surovinu a v postprodukci se nakonec spojily s obrazem.

Souběžně se rozvíjel i animovaný film. Biografům v té době vládly černobílé snímky, ale pomalu se začala objevovat i barva. První krátký barevný film byl v New Yorku promítán již v roce 1909, ale za skutečný nástup kinematografie všech barev lze považovat až rok 1935.

V tom roce měl premiéru hraný snímek Becky sharp (v českých zemích uváděný pod titulem Trh marnosti) natočený podle románu anglického spisovatele Williama Makepeace Thackeraye (1811–1863) The Vanity Fair. Režisérem byl americký filmař gruzínského původu Rouben Mamoulian (1897–1987), který jej natočil v systému tříbarevného Technicoloru. Mekkou filmového průmyslu se zatím stalo jedno z předměstí Los Angeles zvané Hollywood.

Film má tu schopnost přenést diváka třeba na druhý konec galaxie.

Nejnovějším fenoménem z oblasti filmu je 3D kinematografie. I když nejnovější… První stereoskopické snímky se pokoušeli natočit už průkopníci a vynálezci kinematografu bratři Lumiérové.

Celé „třidéčko“ je vlastně jen obyčejný optický trik. Zrakový vjem, který je mozek zvyklý vnímat spojitě, je narušen například papírovými brýlemi s červeno-modrými či červeno-zelenými filtry. Najednou jedno oko vidí svět zeleně, zatímco druhé červeně. Následně je zmateným očím předložena fotografie s výjevem rozloženým horizontálně na dva identické obrazy překrývající se přesně s takovým posunem, jenž odpovídá rozteči našich očí. Mozek je začne automaticky vnímat jako dva nezávislé pohledy na jediný předmět viděný z různých úhlů. A teprve v hlavě si vytvoří novou prostorovou kombinaci předváděné skutečnosti. Současné 3D projektory stojí kolem dvou milionů korun.

 

 

 

Foto: The regular moviegoer, ShortsUP, YouTube, Wikipedia
Právě v prodeji
Sdílej!
Komentáře
Další články z rubriky Zajímavosti
Zobrazit více …