Výprava španělského conquistadora Hernána Cortése vtrhne roku 1519 na mexický poloostrov Yucatán. Drancuje pobřežní města mayských kmenů. Mezi uloupenou kořistí nechybí ani knihy.

Mayské rukopisy, které jsou podle pozdějšího španělského kronikáře Francisca Lopéze de Gómary (1511–1566) „složené jako plátno“. Španělští vojáci a křesťanští misionáři si ovšem moc nepočtou. Spisy obsahují neznámé znaky.

„Protože jim nerozuměli, nijak si jich nevážili,“ poznamenává současná historička Markéta Křížová o důvodech, ničení rukopisů.

Svědectví o civilizaci, která na území Yucatánu existovala v období cca 2500 př. n. l. – 1520/1697 n. l, proto mizela v nenávratnu.

„Ještě jsem nepropásl okamžik, kdy slunce zmizí za obzor,“ pomyslí si pozorovatel, který se dívá z vrcholu pyramidového chrámu. Jeho pohled míří z místa vyznačeného dvěma zkříženými hůlkami do dálky.

V bodě na obzoru u mohutné skály právě zapadá oranžový kotouč. Je to už podruhé za dobu jeho pozorování, kdy v tomto místě nebeské těleso zmizelo. Jedna doba oběhu tedy končí.

Mexické kodexy Selden a Bodley na svých obrázcích zachycují mayské hvězdářské observatoře. Tvoří je jednoduché pozorovací body umístěné ve vrcholcích chrámů. Mayští hvězdáři nepotřebují dalekohledy, stačí jim jejich oči.

Umí se orientovat podle významných bodů na obzoru. Na základě každodenního pozorování potom zvládnou i tak složitý úkol, jako výpočet zatmění Slunce.

Nebesa zvítězí nad podsvětím

Stařec se svraštělým obličejem a orlím nosem se pyšní bohatou ozdobou hlavy. Zatřepe s ní a pokyne svým podřízeným bohům. Nyní bude rozhodovat o osudu lidí na Zemi. Právě takto Mayové vnímají svého nejvyššího boha, kterého nazývají Itzamná.

„Byl zřejmě uctíván jako stvořitel vesmíru a patron písma a učenosti,“ poznamenává k jeho úloze v pantheonu mayských bohů historička Křížová. Itzamnáovým úkolem je odvrátit od svého lidu pohromy. Věčný boj dobra a zla, přesně tak Mayové vnímají svoji víru.

Představují si, že svět obsahuje 13 nebí a každé má svého vládce. Zlým protikladem je devět podsvětí. Kvůli tomu, aby nebeské síly zvítězily nad podsvětními, proto neváhají přinést ani ty největší lidské oběti.

Míč znázorňuje Slunce

Skupinka hráčů zamíří za město k velkému hřišti, které vypadá jako písmeno „I“. Má dlouhou střední část a rozšíření na koncích. Na stupních kolem hřiště už čekají nedočkaví diváci.

Hráči se rozcvičí a za chvíli už se za mohutného jásotu přihlížejícího davu objeví na své polovině hřiště. Utkají se v posvátné hře zvané pelota. Na hřišti se objevuje míč z tuhého kaučuku.

Symbolizuje Slunce a hráči ho musí prohodit kruhem připevněným na zdi hřiště. Tenhle je lehký, váží sotva půl kilogramu a jeho průměr má deset centimetrů. Některé míče ale mohou dosáhnout hmotnosti až čtyř kilogramů.

Pro hráče, kteří se balonu nesmí dotknout rukou, je obtížné s nimi hrát. Smí je odrážet jenom předloktím a lokty, rameny, boky, stehny či koleny.

Řídili se podle těhotenství?

Pečlivá astronomická pozorování se stávají základem pro tvorbu kalendáře. Mayové si ale překvapivě nevystačí s jedním, ale dokonce se třemi. Rituální kalendář nese název tzolkin a má 260 dnů. Délku tohoto roku zřejmě stanovují podle délky těhotenství žen.

Rozdělují ho na 20 cyklů vždy po 13 dnech. Druhým kalendářem je ten s 365 dny. Dobu, za jakou se Slunce vrátí zpátky do stejného bodu na obloze a proběhne astronomický rok, dokážou určit i bez složitých astronomických přístrojů.

Třetím systémem mayského počítání času je takzvaný kalendář dlouhého počtu. Jeho začátek spočítají na 13. srpna 3114 př. n. l.

Konec tohoto kalendáře měl nastat 21. prosince 2012. O katastrofické vize jim ale zřejmě nešlo, tzv. dlouhý počet sloužil Mayům spíše k výběru toho nejlepšího nového vládce.

Z možných kandidátů se rozhodovalo na základě rodokmenu sestaveného z kalendářových výpočtů.