Auto pomalu projíždí ulicemi města. Vstane, narovná se a pozdraví. Nemusí nic říkat, stačí jen zvednout paži a všichni už ví. Rozvášněný dav mu oplácí stejnou mincí. Hajlování je zkrátka pevnou součástí nacistického režimu.
To gesto zná snad každý. Postavit se vzpřímeně a zvednout pravici – správně zhruba do úhlu 135 stupňů. Má jít o starověký zvyk, jenže hajlování se objevuje až mnohem později.
Díky, Francie!
Benito Mussolini (1883–1945) se odvolává na praktiku římských císařů, do karet mu hrají i některé sochy, které zvedají pravici. Ani jedna však nehajluje. Jednu ze zmínek má na svědomí pedagog Quintilianus (35–96), který se zaobírá rétorikou.
Během projevů by ruka neměla být zvednuta nad úroveň očí a zároveň se dostat pod prsa. Jasné důkazy ale zkrátka chybí, a tak historici nejčastěji ukazují na obraz Přísaha Horatiů, který namaluje francouzský umělec Jacques-Louis David (1748–1825).
Štětcem ztvární trojici bratrů, kteří natahují ruce po mečích. Inspiruje se antickým příběhem, kdy mezi sebou zápolí města Řím a Alba Longa. Inscenace je však čistým výplodem jeho fantazie.
Obraz získává velkou popularitu, osobně si ho prohlédne i tehdejší papež. Stejný motiv David použije také na nedokončené malbě Přísaha na tenisovém kurtu, kdy členové Národního shromáždění zvedají pravici.
Pozdrav vlajce
A tak malíř nevědomky vytvoří mýtus. Gesto si žije vlastním životem, například v roce 1892 vzniká v USA tzv. Bellamyho pozdrav. Děti natahují pravice směrem k americké vlajce. Význam?
Údajně slibování věrnosti, učiní tomu přítrž až zákon z roku 1942. Hajlování, které bývá známé jako římský pozdrav proniká i do filmů. Některé ranné snímky, jejichž děj se odehrává v antice, ho používají.
Jedním příkladem za všechny je film Cabiria, který diváka vrací do období punských válek. Spolupracuje na něm i jistý Gabriele d´Annunzio (1863–1938), básník a nacionalista.
Po první světové válce neskrývá rozčarování, že Itálie nezískala oblast Fiume, kde se dnes nachází chorvatský přístav Rijeka. Oblast zkrátka obsadí a vyhlásí Italské regentství Carnaro.
Drnká na italskou strunu a své soukmenovce zdraví právě zdviženou pravicí, to doplňuje různými provoláními. D´Annunzio nakonec musí Fiume opustit.
Hygieničtější varianta
Jeho počínání ale bedlivě sleduje krajan Mussolini. Fascinuje ho, jak zdvižená ruka spouští davový efekt. Když se pak stává premiérem, zavádí římský pozdrav na školách. „Podávání rukou je nehygienické a neestetické,“ odtuší duce.
Itálii šéfuje od října 1922, tehdy se o něčem podobném může Adolfu Hitlerovi (1889–1945) jen zdát.
Mussoliniho obdivuje, a tak po jeho vzoru zavádí pozdrav mezi straníky v NSDAP. V roce 1933 i on stojí v čele státu, hajlování tak nařídí státním úředníků, postupně ho začnou používat i obyčejní lidé. Zajímavostí je, že vězňům a židům zvedání pravice zakáže.
Zdvihnutí paže učí už ve školce, pozdrav dokonce implementují do některých pohádek. Sám Hitler nehajluje vždy, ruku napíná jen při veřejných shromážděních či vojenských akcích.
V ostatních případech používá úřednickou variantu s pokrčenou rukou, protože zvedání pravačky vypadá při osobních rozhovorech komicky. Po roce 1945 gesto zamíří mimo zákon, paragrafy jeho užívání ohodnotí mastnou pokutou, nebo také pobytem za mřížemi.
