Poslední výstřely a pak najednou ticho. Fronta jako by usnula. Ale jen do chvíle, než příšerný drnčivý zvuk rozčísl napětí. Přestože byl na hranici slyšitelnosti, zakusoval se vojákům do hlav jako fantaskní mozkomorové.

Drobná zvířata po chvíli padla na zem ve smrtelných záškubech. Vojáci jako by zešíleli – zacpávání uší ale bylo k ničemu. A zvuk neustával. Podařilo se snad nacistům sestrojit zkázonosnou zbraň?

Investice třetí říše do vývoje nejmodernějších zbraní byly obrovské. Některé projekty při tom vypadaly na první pohled přinejmenším nezvykle.

Od 140 decibelů zabolí

„Hitler bylo jasné, že válku nemůže vyhrát běžnými prostředky a musí zapojit, nadstandardní technický potenciál,“ uvádí slovenský spisovatel, doktor Miloš Jesenský (*1971), „dobře známé jsou okřídlené střely V1, víme o balistických raketách, ale byla i další série futuristických zbraňových systémů jako například zvukové dělo,“ dodává.

Princip zvukového, nebo chcete-li sonického děla, při tom nebyl nijak objevný. Infrazvuk, tedy neslyšitelné hluboké zvukové vlny o frekvenci 0,001 až 20 hertzů, způsobuje od hlasitosti 140 decibelů nepříjemnou bolest. Podařilo se této znalosti nacistům využít?

Nebyl to satelit

Rakouský vědec italského původu doktor Mario Zippermayr (1899–1979) myšlenku smrtonosného zvuku rozvinul roku 1940 v přístroj, který se ukázal jako zabiják pro lidi i zvířata v okolí asi 50 metrů. Stačilo 30 sekund a nastal konec.

Ještě na vzdálenost 200 metrů způsoboval nesnesitelnou bolest a s ní spojená zranění vnitřních orgánů, mnohdy i trvalá poškození ledvin, sleziny a jater. Někteří odborníci uvádějí i možnost poškození srdce, žaludku a střev.

Bylo to kvůli vysokému obsahu tekutin v těchto orgánech, které se opakovaně prudce smršťovaly a rozpínaly. Dokonce na vzdálenost 400 metrů působil nevolnost a závratě.

Česká ruka ve výzkumu

Technické detaily a vzhled zbraně navrhl rodák z České Třebové doktor Richard Robert Wallauschek (?–1962). Jaký byl její princip? Rezonanční komorou zbraně zněly výbuchy z chemické reakce metanu s kyslíkem; explozí probíhalo až 1000 za sekundu.

Soustavou trubek byl pak zvuk detonací odváděn ke dvěma obřím parabolám (větší měla průměr tři metry). Ty ho zesilovaly a šířily do okolí. V pozemních bojích by bylo dělo jistě strašlivý nepřítel! Proč nikdy neopustilo skryté německé laboratoře?

Na letadla nedostřelilo

Úkolem a cílem doktora Zippermayra byla protivzdušná obrana. Zvukové vlny měly potenciál poškodit nejen život, ale i hmotu. Projekt šel ruku v ruce s vývojem dalšího doktorova nápadu – vířivého děla.

Tím se mu při ukázce před vůdcem podařilo roztříštit deseticentimetrovou fošnu jen za pomoci tryskou nasměrovaného vzduchového víru na vzdálenost 180 metrů!

Další úspěch se však nekonal. Ani zvukové, ani vířivé dělo nedokázalo zasáhnout letadlo vysoko nad zemí. Jako nástroj protivzdušné obrany tak sonický i vířivý kanon zklamaly na celé čáře.

Střelba do vlastních řad?

Další problém sonického děla bylo míření. I kdyby nacisté chtěli přístroj použít v pozemních bojích, nemohli. Nejenže by byl pro svou velikost snadným cílem a dlouho by se na bojišti neohřál, ale ničil by i vojáky bojující za Říši.

Zvuk totiž ještě nešlo přesně zacílit. A navíc – smrtící účinnost na vzdálenost 50 metrů je v době střelných zbraní skutečně k smíchu.