Zátky od šampaňského Perrier-Jouët bouchají, víno Château-Léoville ročník 1900 teče proudem. Habsburská monarchie 21. října 1911 slaví velkolepou svatbu arcivévody Karla, druhého v nástupnické linii na trůn, a Zity Bourbonsko-Parmské.

Slavnosti se účastní i stařičký císař František Josef I. (1830–1916), maximálně spokojený s výběrem nevěsty svého možného dědice. Vzápětí novomanželé vyrážejí na svatební cestu po nejzazších koutech monarchie. Všude sklízejí bouřlivé ovace.

Karla (1887–1922) to naplňuje spokojeností. Přípravy na válku, zběsilé zbrojení napříč Evropou to jako by arcivévodu míjelo. Možná je v tom i záměr.

Po smrti Františka Ferdinanda d´Este (1863–1914) v Sarajevu a vpředvečer vypuknutí války drží císař svého nového následníka od všeho stranou. Na porady korunní rady má vstup zakázán.

„Císař ho nechtěl zaplést do tragických událostí, nýbrž naopak mu ponechat volné ruce pro den, kdy bude v dohledu mír,“ uvádí Zita (1892–1989).

Nespolehlivý spojenec

Karel už v létě 1914 odjíždí na bojiště. Rychle si udělá představu o bídném stavu rakousko-uherské armády. Okamžitě zatouží po míru. O jeho sjednání se však může pokusit až ve chvíli, kdy se po smrti Františka Josefa I. v listopadu 1916 sám chopí moci.

Krátce poté už Karel I. jako nový císař odvolává náčelníka generálního štábu Conrada von Hötzendorfa (1852–1925), který až příliš dá na Němce.

Prostřednictvím svých švagrů, kteří bojují na straně nepřítele, se v průběhu roku 1917 spojuje s francouzskou vládou a za zády svého německého spojence diskutuje o separátním míru. Jeho aktivita se mu později vrátí jako bumerang, když vše vyplouvá na povrch.

Je z toho obrovská ostuda. Pro císaře Viléma II. (1859–1941) se Karel rázem stává nespolehlivým, lehkovážným, zcela v moci své choti Zity. Aby ho ještě více ponížil, nechává ho podepsat smlouvu o spojenectví na 20 let. A dokument obsahuje další potupné podmínky…

Červený hadr na Maďary

„Budeme úplně v područí Němců,“ horují obyvatelé mnohonárodnostní monarchie, jakmile zprávy o dohodě proniknou na veřejnost. Ano, to je klíčový problém celé podunajské říše – skládá se až z mnoha národů, kterým dominují jen dva – Rakušané a Maďaři.

V zimě 1917–1918 už všechny bez rozdílu sužuje hlad. Napříč monarchií propukají stávky, v černohorském Kotoru se vzbouří námořníci. Karel I. je však dobrý císař a problémy svých poddaných citlivě vnímá. S potřebnými reformami ovšem přichází příliš pozdě.

16. října 1918 vydává prohlášení:

„Rakousko se má státi, jak tomu chtějí jeho národové, státem spolkovým.“ V českých zemích by s tím možná slavil úspěch tak o dva roky dřív a Tomáš Garrigue Masaryk (1850–1937) by nejspíš zůstal v exilu, teď již nikdo císaře ale neposlouchá.

Kromě Maďarů. Ti soptí vzteky, protože se obávají, že přijdou o své výsadní postavení. Rázem se chtějí od monarchie odtrhnout.

Mám strach…

Karlovi se říše drolí mezi prsty. 28. října 1918 je vyhlášen vznik Československa, o den později se Slovinci, Chorvaté a Srbové spojují v budoucí Jugoslávii. V noci z 30. na 31. října 1918 se rodí nová vláda státu Německé Rakousko. „Jestlipak vydržíme?

Mám takový strach…,“ šeptá Zita manželovi. Vídeňský palác Schönbrunn se postupně vylidňuje. Kromě panovnické rodiny tu zůstává hrstka služebnictva a strážců. Ze 1400 prázdných pokojů jde hrůza. 11. listopadu se vše rozhodne.

Karlovi je předložen k podpisu dokument, že se vzdává moci. „Abdikovat nikdy, nikdy! Raději bych zemřela tady, po tvém boku!“ tlačí na chotě Zita. V Porcelánovém salonku ve vídeňském Schönbrunnu se císař ještě radí se svým sekretářem.

„Monarchie přestala již existovat, takže manifest není aktem abdikace,“ radí dotyčný. V poledne se Karel I. chápe pera a podepisuje.