Francouzský král František I. si čte zprávu mořského vlka Verazzanna o objevech nových zemí. „Můžeme se směle zařadit po bok Španělů a Portugalců,“ poznamená s uspokojením. Dosud se přitom zdálo, že náskok dvou námořních velmocí nedokáže dohnat.
Prvenství v zámořských objevech drží Portugalci díky princi Jindřichovi (1394‒1460), mladšímu bratrovi krále Eduarda I. (1391‒1438). Jindřich sní o nalezení námořní trasy do Indie. Portugalcům by se tak otevřela cesta k výnosnému obchodu s kořením.
I otrlí námořníci se ale bojí dlouhé cesty. „Na jihu se mořská voda vaří a sluneční paprsky sežehnou kůži až zčerná,“ říkají pověry. „Není to pravda,“ dodává jim Jindřich odvahy. Neuplyne rok, aby na širé moře na své náklady neposlal jedno nebo dvě korzárská plavidla.
Vyplácí se to. Portugalci ovládnou Kanárské ostrovy, Madeiru, Azory i Kapverdy. Roste jim ovšem konkurence.
Spory o ostrovy
Španělé nezůstávají pozadu. I jejich lodě brázdí Atlantik. Zajímají se hlavně o Kanárské ostrovy, které už roku 1344 získal jako papežské léno kastilský infant Luis de la Cerda (1291‒1348). S Portugalci se neustále dohadují, komu ostrovy náleží.
Situace se vyhrotí roku 1449, kdy král Jan II. Kastilský (1405‒1454) propůjčuje část západoafrického pobřeží a jeden z Kapverdských ostrovů jako léno. „Je to zásah do našich práv potvrzených Svatým otcem,“ zuří Portugalci. Papežovi Sixtovi IV. (1414‒1484) nezbývá než uklidnit výbušnou situaci.
Dělí se sféry vlivu
Obě znesvářené strany usedají k jednacímu stolu a výsledkem diskusí se stává smlouva uzavřená 4. září 1479 v portugalském Alcáçovasu.
Zájmové sféry se dělí. Vše, co leží na jih od Kanárských ostrovů, připadá Španělům, Kapverdy, Azory i Madeira Portugalcům. Sixtus IV. všechno potvrdí bulou Aeterni regis roku 1481. Španělům se tím ale uzavírá cesta na jih.
Hledat novou lodní trasu do Indie mohou jedině západním směrem. Dávají si v tom na čas, až bude příznivější politická situace. Ke zklidnění přispěje roku pád Granady, poslední bašty islámu na Pyrenejském poloostrově, i nové spojenectví s Francií.
Žádají papeže o pomoc
Janovský mořeplavec Kryštof Kolumbus (1451‒1506) pak dostává zelenou ke své plavbě.
Když se ale v březnu roku 1493 vrací ze své výpravy, přimíchá tím jenom oleje do ohně. „Je vyloučené, že dosáhl Asie,“ zpochybňují jeho tvrzení o nově objevené zemi Portugalci.
Přesto se ale bojí svých konkurentů. „Svoje objevy učinil na cestě do Indie, která náleží nám,“ klade si portugalský král Jan II. (1455‒1495) nároky na Kolumbovy objevy a odkazuje přitom na bulu Aeterni regis. Španělští vládci Ferdinand Aragonský (1452–1516) a Isabela Kastilská (1451–1504), nelení a žádají papeže Alexandra VI. (1431‒1503), aby potvrdil jejich výsadní právo na území Nového kontinentu – Ameriky.
Jednat se musí tvrdě
I další svatý otec se ochotně ujímá jednání, které má vést ke smíru. „Zavážete-li se ke křesťanské péči o duše domorodců, vyhovím vašemu přání,“ vzkazuje Alexandr IV. Jeho Bula Inter caetera vydaná 4. května 1493 říká, že španělským územím je veškerá pevnina a moře 270 mil západně od Kapverd.
Portugalci ale vidí rudě. Na jednání pošlou svého kartografa Duarta Pachecu Pereiru (1460‒1533), který trvá na jejich požadavcích. Nakonec slaví úspěch – v Tordesillaské smlouvě ze 7. června 1494 je hraniční čára ještě o 100 mil dále. „Šlo Portugalcům o princip, když dosáhli tohoto posunutí směrem na západ, anebo již tušili, že tam někde leží nová země, tedy Brazílie, kterou objevili o šest let později v roce 1500?,“ ptá se současný francouzský historik Marc Ferro.
Portugalci zřejmě už něco tušili. Kromě dosud neobjevené země jim zůstala i tzv. východní cesta do Indie. Španělé se smlouvou vzdávají kolonizačních snah na africkém území.
Zpochybňované dědictví
Brzy ale do sporů o vliv vstoupí i třetí hráč. „Od roku 1492 až do roku 1524 se Francie, alespoň oficiálně, držela stranou objevitelských a dobyvatelských podniků.
Františkovi I. však bylo solí v očích, že moc jeho rivala Karla V. po dobytí Mexika tolik vzrůstá,“ píše francouzský spisovatel Jules Verne (1828‒1905). Francouzský král František I. (1494–1547) krátce po své korunovaci roku 1515 adresuje španělskému králi Karlovi V. (1500–1558) list, v němž ho žádá, „aby dokázal, že on a portugalský král Manuel I. jsou skutečnými dědici nově objevených území.“ Ti ale ze svých pozic neustoupí.
Proto František I. roku 1523 osloví mořeplavce, Benátčana Giovanniho da Verrazzana (1485–1528), aby připravil objevitelskou výpravu. Brzy zavlaje v pobřežních vodách Nového světa i francouzská vlajka.
