Na chodbách panuje nezvyklý ruch, do pracovny rektora doléhají ostré německé povely. Rychle vstane a pohotově dokráčí před budovu, kde zmerčí, jak nacisté nakládají nebohé studenty na korbu auta. Vzduch okamžitě zaplní dunivý profesorský hlas.
Cesta k úspěchu je trnitá a pořádně klikatá. Své o tom ví také Bedřich Hrozný (1879-1952). Vědec, jenž rozluští chetitské písmo, několik let musí pracovat jako knihovník.
Kněz, nebo vědec?
Odmalička mu čtou biblické příběhy, čímž v něm probudí zájem o Blízký východ. Během studia na gymnáziu potkává profesora Justina Práška (1853-1924), který jeho zápal ještě přiživí. Hrozný už tehdy ovládá hebrejštinu, latinu, řečtinu a starou aramejštinu.
„Synu, staň se knězem,“ sípá studentův otec na smrtelné posteli. A tak v roce 1897 odmaturuje a zamíří na teologickou fakultu ve Vídni. Vydrží pár měsíců, láska k orientalistice je silnější. Jazykové portfolio rozšíří o perštinu a arabštinu.
Více se začne zajímat o klínové písmo, jemuž věnuje i svou dizertaci. Následně se usadí ve Vídni, kde sice přednáší, ale, aby se uživil, bere za vděk místem v univerzitní knihovně.
Ještě než vypukne válka, několikrát se podívá na Blízký východ, kde získá cenné materiály k budoucímu výzkumu.
Mám to!
Díky krátkozrakosti ho fronta mine a působí jako písař jednoho z vídeňských pluků. Má hodně volného času, a tak se i v pracovní době věnuje luštění.
Zápal přináší ovoce v roce 1915, kdy Hrozný představí vědecké obci revoluční objev – podaří se mu rozluštit písmo starověkých Chetitů. Na správnou cestu ho údajně nasměruje znak, který znamená chleba. Od něj se Hrozný odpíchne a vytvoří celý systém!
Jeho renomé dosahuje hvězdných výšin, a tak po utichnutí zbraní mění působiště – v Praze se stává plnohodnotným profesorem. Věnuje se vykopávkám v Turecku, zejména v někdejším chetitském hlavním městě Kaneš. Mimochodem zjistí i recept na jejich pivo.
Jeho hloubání v zemi finančně podporuje třeba Tomáš Garrigue Masaryk (1850-1937), Edvard Beneš (1884-1948) či podnikatel Tomáš Baťa (1876-1932).
Hektický závěr života
Ve 30. letech se objevují i na orientalistickém nebi první válečné mraky. Hrozný sice přednáší po celém světě, angažmá v nacistickém Německu ale odmítá. Během turbulentního roku 1939 zavrhne emigraci a zaujímá funkci rektora Karlovy univerzity.
V jejím čele stojí i během osudného 17. listopadu. Němci tehdy pronásledují studenty k budově Právnické fakulty. V jednu chvíli je dokonce začnou zatýkat. „Halt a ven, darebáci,“ řve urostlý Hrozný na agresory.
Ti jako opaření poslouchají, že nemají právo vstupovat na akademickou půdu. „To se ještě uvidí,“ procedí důstojník, rektora však poslechne. Hrozný zachrání skupinku studentů, Němci však uzavřou vysoké školy, a tak je bez práce.
Je mu nabízeno místo v protektorátní vládě, zarytě odmítá. Učí v bohosloveckých seminářích, kde ho ale v roce 1944 postihne mrtvice.
I v nových komunistických poměrech je Hrozný chován ve velké vážnosti, Klement Gottwald (1896-1953) ho například několikrát vyznamená. Měsíc před smrtí ho rovněž stihnou jmenovat do Československé akademie věd.
