Náš oděv nebýval vždy tak pestrobarevný jako dnes. Výroba barev na látky byla totiž v minulosti poměrně složitou záležitostí a vybrané odstíny barev navíc ukazovaly na společenské postavení nositele oděvu, nikoliv na jeho barevný vkus…

Nejstarší záznamy o barvení látek pocházejí z mladší doby kamenné z Číny, kde lidé barvili své šaty ruměnkou. Nevíme však, zda z estetických důvodů – nebo jestli se jednalo jen o nějaký symbolický význam. Jistá je však skutečnost, že barva se brzy stala určitým příznakem moci.

Tyrský purpur

Například ve starověku byl nejproslulejší barvou tzv. tyrský purpur. Féničané měli tehdy pověst výborných řemeslníků a jedním z jejich hlavních artiklů byl právě purpur. Vyráběl se díky mořským měkkýšům ostrankám, kteří během svého ohrožení vystřikují barvu.

Získat jeden gram barvy však znamenalo chytit a vypreparovat více než osm tisíc jedinců těchto měkkýšů. Pro svoji krásu a exkluzivitu nebyl purpur samozřejmě určen pro obyčejné lidi.

Indigo

Další proslulou barvou bylo indigo. Toto modré barvivo původně pochází z Indie. Vyrábí se z keře indigovníku. Květy, svázané do otýpek, se vkládají do kádí s vodou, kde se zatíží těžkými dřevěnými kládami.

Barva zde tímto způsobem během několika hodin doslova vykvasí. I díky syté indigové modři se snadno daly rozpoznat bohaté vrstvy obyvatelstva.

Itálie, evropská kolébka barev i módy

Evropa ve výrobě barev poměrně dlouho zaostávala. Barvířské řemeslo jako takové se začalo rozvíjet až v době renesance v Itálii, v zemi, která je ostatně svým módním stylem proslulá dodnes.

Zámořské expedice vozily do obchodních měst, jako byly kupříkladu Benátky nebo Florencie, mimo jiné také exotická barviva. Například dřevo zvané „braza“, z něhož se vyráběla skutečně skvostná červená barva, dalo později i název zemi svého původu, tedy Brazílii.

Po cizokrajných barvách byla v té době dokonce taková poptávka, že tvořily většinu nákladu na obchodních lodích. V tomto období také začínají vznikat rovněž i první evropské učebnice barvířství.