Legenda o vzniku Tarquinie, etruské metropole vzdálené asi 50 kilometrů severozápadně od Říma, vypráví, že Tarquinii založil Tarchon, syn či bratr bájného Tyrhéna, který vedl etruské vystěhovalce z maloasijské Lýdie na Italický poloostrov.
Sídlo se mění v kvetoucí centrum zábavy.
První hroby na pahorcích kolem metropole pocházejí z období 9‒8. století př. n. l. Pro archeology představují nálezy tarquinských hrobek většinou jedinou studnici vědomostí o Etruscích.
„Je to unikátní objev, protože je velmi vzácné najít neporušené etruské hrobky s prvotřídně dochovanými jedinci,“ hovoří o jednom z nálezů, patřících zřejmě příbuznému pátého etruského krále Tarqunia Prisca (vládl v letech 616‒579 př. n.
l.), Ital Alessandro Mandolesi, archeolog z turínské univerzity. Výjevy v pohřebních komorách poodhalují všední život Etrusků.
Uspokojení hladu po krvi
Zábava je v Tarquinii jednoho podzimního odpoledne roku 350 př. n. l. v plném proudu.
Muži s jiskrou vášně v oku zírají před sebe, kde se odehrává krutý výjev. Muž se špičatou čapkou na hlavě povzbuzuje k útoku rozzuřeného psa, který ochotně vyráží vpřed proti zakuklené postavě. Druhý muž se snaží s pomocí hole ubránit rozběsněnému zvířeti.
Marně, pes se na něj vzápětí vrhá. Teče krev a diváci spokojeně hvízdají. Právě jsme svědky zápasu v kruté etruské hře zvané phersu, podle odborníků zřejmě o předchůdce pozdějších gladiátorských her. Pro etruské muže vítaný recept, jak zahnat nudu.
Volnější mravy
Etruskové zároveň nejsou upjatí zastánci přísně dodržované morálky. Dokážou si pořádně užívat. V jednom z domů tarquinských boháčů se dnes koná hostina. Stoly se bohatě prohýbají jídlem a pitím.
Servíruje se v nádobách bucchero, typické etruské černé keramice, jejíž výroba je pro odborníky dodnes záhadou. Domnívají se, že zvláštního zbarvení řemeslníci dosahovali redukcí přívodu kyslíku během vypalování.
Díky ní došlo k vytvoření kouřových plamenů, kdy se červený oxid železitý červené barvy měnil na oxid železnatý černé barvy. Rozkurážení hosté bohatýrsky popíjejí z lesklých černých pohárů a poté si užívají při tanci.
Názorně to ukazují hodovní scény z tarquinské Hrobky lvic, na kterých nechybí hudebníci a tanečníci.
Pijí s kým chtějí
Ženy se tu vesele baví společně s muži, což ukazuje, že etruské mravy jsou mnohem volnější než například řecké. Řeckých hostin se smějí účastnit jenom hetéry, tedy kurtizány. To zde neplatí.
Svědectví o lehce nevázaném životě Etrusků názorně podává Hrobka lovu a rybolovu, ale nejenom ona. Když se spolu sejdou etruské ženy, dopřávají si jídla a pití co hrdlo ráčí a baví se podle svého. Na názor opačného pohlaví se neptají.
„U Tyrhénů je pevným zvykem, že jsou ženy společným majetkem. Starostlivě pečují o své tělo a cvičí často nahé také s muži, někdy i mezi sebou. Nestravují se po boku svých vlastních mužů, nýbrž s kým se právě sejdou a pijí, s kým chtějí.
Jsou nanejvýš zběhlé v pití a velmi krásné,“ píše starořecký autor Theopompos († 320 př. n. l).
Nikdy se nečervenají
Další z Řeků, historik Poseidónos (135‒51 př. n. l.) ale podobný způsob života velmi ostře kritizuje. Vadí mu i etruský zvyk, kdy ženy leží s mužem pod jednou přikrývkou.
Dokonce i služebné prý po domě chodí až do dospělosti nahé, alespoň to prozrazují dochované malby. Navzdory tomu se tu ale volná láska nepraktikuje.
„Nesčetné náhrobní nápisy, zčásti vyložené rodokmeny, odkazovaly na pevné svazky ve všech společenských vrstvách a ve všech dobách, které si v ničem nezadaly s dobou republikánského Říma,“ vysvětluje současný německý archeolog Friedhelm Prayon.
Typické je pro Etrusky rovnoprávné postavení žen s muži. Aktivity něžného pohlaví se neomezují jenom na rodinu a nekončí zdmi domu a hranicemi pozemku. Etruské ženy si rády vyjdou do společnosti.
„Pohledy mužů je nepřimějí k tomu, aby se červenaly,“ poznamenává římský historik Titus Livius (59 př. n. l. ‒17 n. l.).
