Selimovi III. v roce 1791 požádá 22 prominentních úředníků své říše, aby vypracovali memoranda o stavu osmanského impéria a charakterizovali jeho slabé a silné stránky. Většina posudků dokončených v roce 1792 upozorňuje na nutnost vojenských reforem.
I samotný Selim III. (1789-1805) si je vědom nedostatků Osmanské armády. Obzvlášť silně ho na ně upozorní rusko-osmanská válka v letech 1787‒1792, kde janičáři utrpí fiasko.
Roku 1789 jejich jednotky o síle 120 tisíc mužů porazí u řeku Dunaj ruská armáda s pouhými 8 tisíci bojovníky. Už dávno nejsou obdivuhodnými bojovníky z dob vlády Sulejmana I. Nádherného (1494‒1566).
V Konstantinopoli je jich registrováno 12 tisíc, jenže do boje jich vyrazí jenom 2 tisíce. Zbytek tvoří obchodníci, řemeslníci, a dokonce i jejich ženy a děti. Selim III. vyhlašuje reformu armády, tzv. Nový řád.
Utajený výcvik
Zárodek nové armády vzniká přímo na frontě. „Cvičte,“ povzbuzuje roku 1791 velkovezír Jusuf Paša jednotku vytvořenou ze své stráže a evropských renegátů. Vojáci trénují evropský způsob boje.
Když se osmanská armáda vrátí roku 1792 po podpisu míru v Jassech zpátky domů, Jusuf se novou jednotkou pochlubí sultánovi. „Tito muži se stanou jádrem nového armádního sboru,“ prohlásí Selim III. když se na vlastní oči přesvědčí o schopnostech roty.
Na základně v Levend Çiftlik začínají v dubnu 1792 cvičit noví vojáci. Daleko od metropole, aby akce unikla očím janičářů.
Selimovou snahou je oddělit administrativní a vojenské funkce v armádě a tím oslabit vliv janičářů, kteří by zastávali jenom vojenské pozice, a to se jim nelíbí.
Při povyšování teď „místo konexí a úplatků má hrát nejdůležitější roli počet let odsloužených v armádě a skutečné zásluhy,“ jak uvádí americký historik Stanford Jay Shaw (1930‒2006).
Evropské uniformy nechtějí
Do roku 1806 se v rámci Nového řádu podaří sestavit armádu o 23 tisících mužích vybavenou moderními evropskými zbraněmi. Odpor janičářů sílí. Zůstávají nespolehlivou součástí armády a nechutí k Selimovi se netají.
Kromě nich čelí sultán i nespokojencům z řad ulemů, konzervativců, kteří jakýkoliv pokrok vnímají jako útok na islámské právo. Situace vybouchne 25. května 1807. Na Bosporu se v pevnosti Rumeli Kavak vzbouří janičáři.
„Nikdy,“ rozzuří se bojovníci, když je jeden z velitelů nutí obléct si uniformu evropského střihu. Selim III. reaguje opatrně. „Zpátky do kasáren,“ vydává rozkaz jednotkám Nového řádu. Chce se vzbouřenci vyjednávat.
Vládne proti tradicím
„Žádám vás o radu,“ prosí nejvyššího muftího (islámský sunnitský duchovní, který vykládá právo šaríja a fiqh) Mehmeta Ajatolláha Efendiho. „Situaci je nutné prošetřit,“ prohlašuje sice muftí.
O čtyři dny později přečte proti Selimovi fatvu (právní stanovisko). „Není schopen vládnout podle islámských zákonů a tradic,“ prohlásí. Sultán je sesazen. Jeho nástupce Mustafa IV. (1779‒1808) naopak straní janičářům.
Ruší vojenské jednotky vybudované v rámci Nového řádu. „Nebudu zasahovat do vašich výsad,“ slíbí elitním jednotkám.
Vrahové přijdou v noci
Se situací se odmítá smířit k sultánovi loajální velkovezír Alemdar Mustafa Paša (†1808). Míří k městu. Chce Selima III. osvobodit a znovu nastolit jeho vládu.
Když se to dozví Mustafa IV. nařídí Selima a prince Mahmuda II. (1785‒1839) zavraždit.
Vrahové vtrhnou v noci na 28. července 1808 k Selimovi, který tráví chvíle se svojí oblíbenou manželkou Refet Kadin a její dvorní dámou Pakize Hanim. Selimovi je jasné, že ho čeká konec.
Pakize se vrhne mezi ozbrojence a svého pána a meči je rozseknuta. Refet křičí hrůzou. „Alláhu Akbar,“ zvolá sultán, než i jeho život skončí ranou mečem. Zoufalá Refet se vrhá na manželovo tělo, ale zabijáci ji táhnou pryč.
Mrtvolu rychle zabalí do deky a vydávají se hledat Mahmuda. Ten ale před pronásledovateli včas zmizel.
