Kolem roku 200 v Římě panuje neutěšená finanční situace. Smí se platit jen mincemi vyraženými v císařských mincovnách. Kdo má jiné peníze, musí si je po příchodu do města vyměnit ve směnárně.
Tam zjišťují, zda nejde o padělek, měděné mince s tento vrstvou stříbra na povrchu.
V letech 235–284 dochází k velké inflaci (růst cen zboží). Země je velmi nestabilní, na trůně se během zhruba 50 let vystřídá hned 27 císařů. Jakým způsobem se pokoušejí čelit situaci?
![](https://rfapi.digicon.cz/img/logo/rf-hobby.cz.small.jpg)
Třeba císař Lucius Domitius Aurelianus (asi 214–275) nařídí místo mouky dávat jako sociální podporu chleba. Z veřejných prostředků pak platí vepřové, sůl a víno. S problémem se potýká i jeho následovník Marcus Aurelius Probus (232–282), ovšem rady si s ním neví.
Podle spisu Historia Augusta (kompilace děl šesti anonymních autorů zachycující římské dějiny v letech 117–284) si Probus stýská, jaké by to bylo báječné, kdyby vojsko, hlavní „žrout“ peněz, jednou provždy zmizelo: „Obyvatelé provincií by nadále neodváděli proviant, žádné vojsko by nebylo třeba živit ze štědrých veřejných dotací…vladař by nebyl nucen k výdajům, ani pozemkoví vlastníci k odvádění daní!“
![Už Lucius Domitius Aurelianus přemýšlí o úsporných opatřeních v ekonomice.](http://epochaplus.cz/wp-content/uploads/2020/04/1024px-giovanni_battista_tiepolo_-_il_trionfo_di_aureliano-768x397.jpg)
Ceny zlata rostou
S velkými inflačními problémy se snaží vyrovnat také císař Dioklecián (asi 244–312/316). Jeho edikt z roku 301, v němž zmrazí ceny, však příliš nefunguje. Současný britský historik David J. Mattingly si myslí, že za ohromný růst inflace mohla skutečnost, že hodnota římských platidel, sesterciů a denárů nebyla vázaná na hodnotu zlata a stříbra.
V období od poloviny 2. století do počátku 4. století dochází k ohromnému růstu cen zlata a stříbra. Jenom cena zlata tehdy vzroste 45krát a cena stříbra 68krát.
![Dioklecián bojuje s inflací.](http://epochaplus.cz/wp-content/uploads/2020/04/450px-diocletian_284-305_ad.jpg)
Za kritiku zaplatí smrtí
Vzhledem k obrovské rozloze říše jsou náklady na ochranu římských hranic skutečně ohromné. Státní pokladník Ursulus se roku 360 vydává na návštěvu Amidy (dnešní Diyarbakir na jihovýchodě Turecka).
![](https://rfapi.digicon.cz/img/logo/rf-hobby.cz.small.jpg)
Římané jsou donucení pohraniční město své říše po bojích opustit. „Hle, s jakou odvahou brání naše města vojsko, na jehož nadbytečné výdaje už ani bohatství říše nestačí,“ upozorňuje, že ani vysoké výdaje na armádu nezaručí úspěch v boji a jsou často mrháním penězi. V jeho případě se ale ukazuje, že trousit podobné stížnosti může být velice nebezpečné.
Vojáci si jeho kritiku vezmou osobně a Ursulus za své vyjádření zaplatí smrtí z jejich rukou. I když je pravděpodobné, že příčinu katastrofy v Amidě vystihl přesně, nic tím nevyřeší a sám přijde o život.
![Císař Valentinianus I. žene daně do závratných výšin.](http://epochaplus.cz/wp-content/uploads/2020/04/romanorvm_imperatorvm_effigies_-_elogijs_ex_diuersis_scriptoribus_per_thomam_treteru_s-_mariae_transtyberim_canonicum_collectis_1583_14745265886-768x974.jpg)
Zadlužit se nemohou
Peníze na armádu se však musí také v dalších letech najít za jakoukoli cenu. Císařové Valentinianus I. (321–375) a Theodosius I. (347–395) reagují na nepříznivou finanční situaci dalším zvyšováním daní. „Nikdo nebude vlastnit žádný od daní osvobozený majetek,“ říká Theodosius I. v roce 383. Právě v jeho době dosahuje daňové zatížení obyvatel svého maxima.
Někde se dokonce přikročí k vybírání daní v podobě naturálií, protože peníze mají minimální hodnotu. „Vzhledem k nedostatku oběžného kapitálu nemohla vláda, jak se to děje v moderní době, tvorbou státního dluhu částečně zatížit budoucí generace,“ píše Grant.
![Valentinianus III. sice peníze razí, ale i tak je jich nedostatek.](http://epochaplus.cz/wp-content/uploads/2020/04/valentinian_iii_solidus_425_691788.jpg)
Bič na úředníky nenajde
Další císař Valentinianus III. (419–455) viní z konce svých vojenských plánů právě chybějící finance. „Nemáme dostatek peněz ani na udržení stávajících jednotek, natož pak na nové rekruty.“ Problematická je podle něj korupce spojená s výběrem daní. Valentinianus III. si stěžuje na „kouřovou clonu, do níž odpovědní činitelé halí drobné daňové výpočty, jež se tak stávají obskurně neprůhledné“. I když nepoctivým úředníkům hrozí tvrdými tresty, stejně to nepomůže.
Daně na prostých lidech vymáhají i mučením a část si nechávají pro sebe. Přesto se největšími dlužníky stávají boháči. Dokážou si vymyslet způsoby, jak se poplatkům vyhnout.
![Časy bohatství končí. Lidem se přestává vyplácet hospodařit a nabízet svoje zboží.](http://epochaplus.cz/wp-content/uploads/2020/04/artists_reconstruction_of_life_in_a_roman_cardo_of_jerusalem_during_the_aelia_capitolina_period_15607472376-768x509.jpg)
Otrokům se nechce bojovat
Lidem se přestává vyplácet hospodařit. Z výnosu nepokryjí ani daňové zatížení a mají tak problém uživit sebe, natož svou rodinu. Velká část zemědělské půdy na venkově proto zůstává ležet ladem.
Římští císaři se ji snaží nabídnout Germánům. „Doufali, že tito imigranti – stejně jako ve volném čase pohraniční jednotky – budou hrát nejenom obrannou, ale i zemědělskou roli,“ uvádí Grant. Jenže ambiciózní plán selže a neosvědčí se ani povolávání otroků do armády, která má po roce 400 opravdu velkou nouzi o nové vojáky.
Bojová morálka otroků totiž není příliš vysoká. Navíc prostí lidé z provincií se v mnoha případech dobrovolně přidávají k barbarům. Touží po jediném – aby je konečně někdo zbavil neúnosných daní. Římská říše se neodvratně řítí ke krachu.