Od počátku 5. století sužují Římskou říší germánské výpady. Vizigóti vedení svým králem Alarichem I. (napadají sever Itálie a obléhají Milán, který je tehdy sídlem císaře. I to přispívá k nemalým problémům gigantického starověkého impéria.

Útoky se sice daří odrazit a císařský dvůr se přemisťuje do Ravenny, jenže severní hranice říše na řece Rýn zůstává zranitelným místem. Germánské kmeny přes ni stále pronikají dál a dál. Roku 418 vzniká na tehdejším území Římské říše první stát označovaný jako barbarský, Tolosánské království.

Sahá od dnešního Toulouse (na jihozápadě Francie) až k Atlantskému pobřeží. Stává se posledním hřebíčkem do rakve existence Římské říše. Nikdo z jejich vládců se už nedokáže agresivním nepřátelům postavit.

Mladý císař neprotestuje

Císař Julius Nepos (†480) jmenuje vrchním velitelem svých vojsk Oresta, Římana z Panonie. Jenže vojevůdce se proti němu vzbouří a 31. října 475 prohlásí císařem svého syna Romula Augusta (asi 461–po r. 476). Když Germáni po Orestovi chtějí, aby jim přidělil pozemky na Apeninském poloostrově, odmítne je. „Když mne prohlásíte vládcem, pozemky vám přidělím,“ ozve se ale jejich krajan, Skir Odoaker (433–493), člen císařské stráže.

Bojovníci souhlasí a prohlašují ho králem. Oresta zabijí a s jeho synem Romulem Augustem si poradí. Chlapec akceptuje jejich podmínky a na oplátku si zachrání život. Římská říše je minulostí…Počátky jejího pádu však musíme hledat dříve než v 5. století.

Ve skutečnosti se táhnou římskými dějinami mnohem delší dobu. Historikové dnes uvádějí řadu příčin zániku starověkého římského impéria. Vpád Barbarů a jejich převzetí moci v roce 476 je jenom ránou z milosti pro slavnou říši, která se ekonomicky rozpadla už dávno předtím…

Vyšší daně vadí všem

Připojování stále nových a nových území k říši se ukazuje jako ekonomický problém už ve 2. století př. n. l. Když v roce 130 př. n. l. dochází k dobytí Pergamského království (na území Malé Asie), výdaje státního rozpočtu se rázem zvyšují ze 100 miliónů sesterciů dokonce na dvojnásobek.

Každé další získané území znamená jen výlohy navíc. Někteří Římané si dobře uvědomují, že financování obrovské armády je důvodem, proč musejí platit vyšší daně. „Hlavní příčinou, pro kterou civilní obyvatelstvo nepodporovalo armádu a nehrnulo se do jejích řad, bylo masivní finanční břemeno, doléhající na ně kvůli vojenským výdajům – gigantické zdanění,“ píše britský historik Michael Grant (1914–2004). Chudší vrstvy obyvatel to vnímají nejcitelněji. Proto se právě v jejich řadách rodí největší nepřátelé státu. „Neustálé války a přečerpání namáhané imperiální pokladny, a utlačující daně a inflace rozšiřovala propast mezi bohatými a chudými,“ vysvětluje současný americký publicista Evan Andrews. Ovšem ani bohatým se rostoucí daně nelíbí. Někteří z nich dokonce utíkají z města na venkov před berními úředníky.

Na prémie se nesahá!

Velice opatrně se na toto úskalí daňové politiky snaží upozornit i někteří úředníci. Například neznámý autor Záležitostí válečných (De Rebus Bellicis, anonymní dílo sepsané zřejmě někdy mezi lety 337–476) v memorandu pro císařskou kancelář mluví o tom, že je potřeba „redukovat rozsáhlé a nepřehledné armádní výdaje, které celý daňový systém uvrhly do potíží“. Autor zápisků nejenom upozorňuje na problémy, ale snaží se také nabídnout jejich řešení. Například doporučuje snížit prémie pravidelně vyplácené civilním úředníkům a vojsku, protože právě je považuje za jednu z příčin úpadku.

„Potíž spočívala v tom, že jejich zrušení by se rovnalo politické sebevraždě,“ dodává Grant. Stejně utopický je i nápad zkrátit vojenskou službu, které pisatel Záležitostí válečných také nabízí jako možné řešení.

Sice by se ušetřilo za žold u déle sloužících vojáků, ale zase není dostatek nových rekrutů.

Výdaje na vojsko rostou

Tím, kdo se musí jako první vážně zabývat otázkou, jak obrovskou říši ekonomicky udržet, je Augustus (63 př. n. l.–14 n. l.). Výdaje na armádu, úředníky a státní zaměstnance totiž neustále prudce rostou.

Císaři Neronovi (37–68) pak nezbývá než znehodnotit peníze snížením množství zlata a stříbra a zmenšením mince. „Hrdá římská měna bohužel v průběhu staletí ztrácela stále znatelněji na hodnotě,“ uvádí současný britský autor Philip Matyszak. Neronova opatření ale přeci jen trochu pomohou, ovšem ne na dlouho. „Když došlo k zastavení expanze ve 2. století, dodávky otroků do Říma a dalších válečných pokladů začaly vysychat,“ upozorňuje Evans. Přitom římská ekonomika je do velké míry závislá právě na otrocích a jejich práci.