Tváří v tvář svým obrovským strojům nevěří, že by se jeho vynálezy někdy mohly pohybovat. „Jsou moc velké a těžké,“ tvrdí James Watt. Jeho následovníci to ale vidí jinak. Přimontují na ně kola a vyrazí pokořit silnice a železnice. Vždyť je to tak jednoduché… 

V 21 letech se na Jamese Watta (1736–1819) usměje štěstí. Získá místo mechanika na univerzitě v Glasgow. O vysokoškolské vzdělání tak nepřijde, školí se diskusemi se zdejšími fyziky a matematiky a profesně roste s každým novým úkolem, který od nich dostává.

Hned v prvním roce jeho působení mu svěří opravu Newcomenova parního stroje. Zařízení se mu podaří uvést do provozu, uvědomuje si ale jeho nehospodárnost. „Jenom toho uhlí, co spotřebuje,“ kroutí hlavou a chce stroj vylepšit.

Vytvořit nákres podle nápadů, které se mu honí hlavou, je snadné.

Těžší, a hlavně finančně mnohem náročnější, je ale převést náčrty do reality. „Investujte do mých pokusů,“ přichází proto s prosíkem za výrobcem železa Johnem Roebuckem (1718–1794), který má pronajatý důl, a proto chápe prospěšnost Wattova stroje. 

 

Raději kanón než jednání  

Díky Roebuckovi se Jamesovi podaří dotáhnout inovace do konce a v roce 1769 si dává patentovat upravenou podobu stroje. Úspornějšího provozu dosáhne tím, že se pára nesráží přímo ve válci, ale v odděleném kondenzátoru.

Jenže od prototypu ke stroji, který by obstál v náročné provozní praxi, je dlouhá cesta. Roebuckovi docházejí peníze.

Naštěstí se objevuje další otevřená hlava ochotná poskytnout finanční prostředky, anglický podnikatel Matthew Boulton (1728–1809), který koupí Roebuckův podíl.

S vynálezcem zakládají firmu Watt & Boulton a už v roce 1776 pod společnou značkou dodají první parní stroj.  Byznys se rozbíhá. Důlní podnikatelé si všimnou, že proti Newcomenovým čerpadlům mají ta Wattova sotva čtvrtinovou spotřebu.

Objednávky díky tomu přibývají a Watt je pasován na vynálezce. Naprosto ale postrádá obchodního ducha.

Tvrdé vyjednávání o penězích se mu příčí. „Raději bych čelil nabitému kanónu, než bych vyjednával obchodní podmínky pro svoji firmu,“ svěřuje se v dopise jednomu ze svých přátel. Proto je rád, že tato jednání obstará Boulton.  

Dopis nemá šanci 

Parní stroje pronikají do dalších odvětví průmyslu, v jedné oblasti ale zůstává Watt velkým škarohlídem, a to v dopravě.

Přitom právě tam se použití parního stroje doslova nabízí. „Ačkoli byl James Watt přesvědčený o tom že se parní stroj nikdy nebude vlastní silou pohybovat z místa na místo, spousta jiných lidí to chtěla vyzkoušet,“ potvrzuje tento trend současný britský autor Mike Goldsmith.

V roce 1784 dostane Watt obálku s dopisem od Thomase Wilsona (1748–1820), agenta, který prodává zařízení firmy Watt & Boulton. Netrpělivě ji roztrhne a čte.

Wilson mu ve svém listě podrobně popisuje nápad skotského inženýra Williama Murdocha (1754–1839), který nakreslil plánek kočáru poháněného parním motorem.  

Nevěří vlastním výrobkům 

„Dívá se na parní pohon úplně jinak než vy.

Je to něco jiného než věci, o kterých jste dosud uvažoval,“ snaží se Wilson přesvědčit Watta, aby se zkusil zamyslet nad parním strojem také jako pohonnou jednotkou v dopravě a uskutečnil v této oblasti nějaké praktické pokusy.

Vždyť cestování kočárem taženým koňmi je náročné a strašně zdlouhavé. „Sám dobře vím, jaké nedokonalosti mé stroje mají. Jsou velké a těžké. Sotva by se samy daly do pohybu.

Takové uvažování by všechny jenom odradilo od dalších pokusů,“ odmítá ale Watt podobné návrhy.

Nad vším mává rukou. „Jistě to jenom sežere spoustu peněz a k ničemu to nebude,“ prohlašuje upřímně na otázky, zda se přece jenom nebude věnovat výzkumu v tomto oboru Páru v dopravě si zkrátka neumí představit.  

Hrůza z kouřící obludy 

Murdoch se ale navzdory jeho skeptickým názorům odradit nenechá. V roce 1786 jeden kočár s parním pohonem opravdu vyrobí. Velkého ocenění své snahy se ale při první jízdě nedočká… Duchovní vyděšeně zírá do tmy. Co se to po cestě sune?

Jakási kouřící obluda. „Přijíždí sám ďábel! Spas se, kdo můžeš,“ vykřikne kněz a před Murdochovým monstrem na testovací jízdě v děsu prchne. Naštěstí mladší generace si využití páry jako pohonného prostředku v dopravě bere za své.

Když vyráží v roce 1804 parní lokomotiva anglického konstruktéra Richarda Trevithicka (1771–1833) na svoji první jízdu, z Watta už je 68letý nevrlý starý pán na odpočinku. K páře pohánějící vlak se ale staví stejně nedůvěřivě jako před 20 lety.