Co nám pomůže, když je nám nejhůř? Skoro vždy funguje obyčejné lidské objetí! Je v tom nějaké kouzlo? Jen fyzika a chemie!

Pokud potřebujme obejmout, většinou vyhledáme někoho blízkého. Ať už jde o objeti partnerské, rodičovské či přátelské, udělá se nám lépe! Co nám tak pomohlo? Pocit lásky? Tělesné blízkosti? Pevného pouta navěky?

Vysvětlení přinášejí ve své nedávné studii psychologové z Queen Mary University of London. A vypadá to, že hlavní podstata objetí není zas tak romantická, jak by se mohlo zdát…

Cítím teplo!

Základními pěti smysly vnímání našeho světa nekončí. Smyslů máme mnohem víc, často se mluví zhruba o dvaceti a jedním z nejstarších a nejdůležitějších je termocepce – schopnost rozpoznat teplo a chlad.

Termocepce nám už od dávných dob pomáhá přežít. Díky odlišení různých teplot se například vyhneme popáleninám (ale i omrzlinám). Poznáme, kdy si obléci vrstvu navíc, anebo kdy naopak před ostrým a nebezpečným sluncem hledat stín. Pokud je nám moc horko nebo moc zima, víme, že je něco špatně.

Ovšem příjemné teplo tak akorát nám dodává pocit bezpečí. Že vše je v pořádku a nic nám nehrozí. A podle autorů studie přesně takové teplo cítíme ve chvíli, kdy nás někdo drží v náručí!

Hra hormonů

Teplý dotek zapojuje specializovaná nervová vlákna v kůži, která se nazývají C-taktilní aferenty. Ty pak pomocí termosenzitivních drah dovedou signál do mozku.

Konkrétně do inzulární mozkové kůry, ukryté mezi čelním, temenním a spánkovým lalokem a hrající důležitou roli v propojení tělesných stavů a emocí.

Když jsou tyto dráhy aktivovány, spustí se uvolňování hormonu lásky oxytocinu a zároveň se snižuje stresový hormon kortizol. Výsledkem je nejen pocit pohody, ale i vyšší odolnost vůči únavě, infekcím, depresi či bolesti.

Ovšem pozor – aby se začal tvořit oxytocin, objetí by mělo trval minimálně 10 sekund.

Raději se nepřibližuj!

„Vřelý dotek nám také připomíná, že jsme součástí sociálního světa,“ dodává nakonec vedoucí objímacího výzkumu Laura Crucianelli s tím, že lidé jsou na vzájemnou blízkost nastaveni už od nepaměti.

Krásným příkladem jsou například milenci z Valdara, pevně se objímající kostry dvou lidí pohřbených již před 6000 lety u dnešní italské Mantovy.

Kromě pocitu lásky a tepla postupně přibude i praktičtější funkce. Puštěním rukou od těla při objetí například dokážeme, že v ruce nedržíme zbraň! Ve středověku ale objímání zcela vyjde z módy. Lidé se bojí, že se nakazí morem.

Zdravím tě, příteli!

K blízkým dotekům se lidé pomalu vracejí až za viktoriánské éry (1837–1901), zatím však opatrně. Částečně tomu brání i objemné oblečení, především u žen velmi široké sukně.

Ke skutečnému vzkříšení objetí nakonec dochází až v polovině 20. století a jeho popularitě napomohou i slavné osobnosti. Například americký prezident Jimmy Carter (1923–2024), známý vším vřelým chováním a zvykem objímat každého na potkání.

Dnes je objetí běžnou součástí společenského styku a často nahrazuje podání ruky. Pochodíte s ním ve většině zemí Evropy či v Severní Americe, pozor si však dejte při návštěvě Asie nebo Blízkého východu. Tam to může být považováno za faux pas!

Především Japonci si velmi cení svůj osobní prostor a raději se navzájem pokloní.