Romantická představa o tučňácích, kteří se vzájemně „žádají o ruku“ kamínkem, zní jako pohádka. Ve skutečnosti ale stojí na zajímavé směsi pravdy a mýtu a realita je možná ještě složitější a neuvěřitělnější.

Na antarktickém pobřeží se právě odehrává tiché námluvní divadlo. Samec tučňáka se sklání, bere do zobáku malý kamínek a kolébavou chůzí míří ke své vyvolené. Položí ho před ni, někdy ho dokonce předává přímo zobákem.

Samice ho může přijmout, a v tu chvíli jako by mezi nimi přeskočila jiskra. Ne však romantická v lidském slova smyslu, ale praktická: kamínek záhy putuje do vznikajícího hnízda. Tento okamžik skutečně posiluje jejich vazbu a může být součástí námluv.

Převládá praktické hledisko

Jenže představa, že samec hledá „dokonalý kamínek“ jako zásnubní prsten, je spíš internetový mýtus. Tučňáci pochopitelně určitě nejsou estéti posedlí tvarem či barvou oblázků. Pro ně je důležité něco jiného: stavební materiál.

V drsném prostředí Antarktidy totiž téměř nic jiného k dispozici nemají. Kamínky slouží k vyvýšení hnízda nad mokrý a studený povrch, aby vejce nezamrzla nebo neodplavala. Samec tak samici nepředává symbol lásky, ale doslova základ budoucího domova.

Přichází na řadu rituály a péče

Přesto má celé gesto i sociální rozměr. Předávání kamínků často doprovází rituály, uklánění, hlasové projevy i společná péče o hnízdo. V některých případech může přijetí kamínku znamenat upevnění stability daného páru. Ale romantika má i svou odvrácenou tvář:

kamínky jsou tak cenné, že je tučňáci běžně kradou sousedům, a někdy se dokonce stávají „měnou“ při složitějších sociálních interakcích.