Původní pivní šenk U Švingulanta brzy zdědí jméno po svém majiteli Pinkasovi. Díky kvalitě podávaného zlatého moku se okamžitě stává centrem společenského dění.

Prostory nestačí náporu hostů a Pinkasovi v roce 1876 přikupují i sousední dům č. p. 756 (předtím vlastnili č. p. 755).

U pražského krejčího Jakuba Pinkase, který šije řádové oděvy pro františkánské mnichy, pravidelně přespává jeho přítel forman Martin Salzmann. Jezdí hlavně mezi Prahou a Plzní.

8. dubna 1843 si na cestu přibalí i dvě vědra nového piva, které v Plzni právě začali vařit. Pinkas, který už předtím provozoval hostinec na rohu dnešní Perlové ulice a Národní třídy, pivo ochutná a září nadšením.

Rozhodne se proto vyměnit jehlu, nit a nůžky za pípu. Restauraci přebírá roku 1882 rodina Brabcova. 

Příšera v bačkorách 

Svědectví, jak to u Pinkasů v 70. letech 19. století vypadalo, nám zanechává spisovatel Josef Holeček (1853 – 1929).

Hostinského Pinkase popisuje jako „příšeru v bačkorách“ a nebere si před ním žádné servítky: „Dědek to byl hubený, kostnatý a špinavý jako jeho místnost.

Ve tváři byl, jako kdyby se neumýval ani jednou do roka.“ Dodává, že jeho kalhoty a vesta byly od „mnohé špíny ztuhlé jako plechové.“  

Půllitr pro revolucionáře 

Nad oroseným půllitrem piva tu s oblibou diskutuje i historik František Palacký (1798 – 1876). Ten má v lokále dokonce svůj stůl a bez vyzvání si k němu nikdo nedovolí přisednout.

Sotva vstoupí do předsíně, hned se k němu přihrne Pinkas, bere mu kabát a vítá ho. Palacký si kromě piva obvykle poručí i propečenou vepřovou.  

Kniha hostů  

Na slavná jména, která se tu objevila, mají dokonce knihu hostí. Nechybí zde podpisy třeba Jiřího Voskovce, Jana Wericha a spousty dalších. Dědicové Františka Brabce, posledního majitele, restauraci po roce 1989 restituují a po dvou letech znovu otevírají.

Provozují ji celých deset let a roku 2001 ji prodávají další společnosti, která restauraci provozuje dál.