Původní pivní šenk U Švingulanta brzy zdědí jméno po svém majiteli Pinkasovi. Díky kvalitě podávaného zlatého moku se okamžitě stává centrem společenského dění.
Prostory nestačí náporu hostů a Pinkasovi v roce 1876 přikupují i sousední dům č. p. 756 (předtím vlastnili č. p. 755).
U pražského krejčího Jakuba Pinkase, který šije řádové oděvy pro františkánské mnichy, pravidelně přespává jeho přítel forman Martin Salzmann. Jezdí hlavně mezi Prahou a Plzní.
8. dubna 1843 si na cestu přibalí i dvě vědra nového piva, které v Plzni právě začali vařit. Pinkas, který už předtím provozoval hostinec na rohu dnešní Perlové ulice a Národní třídy, pivo ochutná a září nadšením.
Rozhodne se proto vyměnit jehlu, nit a nůžky za pípu. Restauraci přebírá roku 1882 rodina Brabcova.
Příšera v bačkorách
Svědectví, jak to u Pinkasů v 70. letech 19. století vypadalo, nám zanechává spisovatel Josef Holeček (1853 – 1929).
Hostinského Pinkase popisuje jako „příšeru v bačkorách“ a nebere si před ním žádné servítky: „Dědek to byl hubený, kostnatý a špinavý jako jeho místnost.
Ve tváři byl, jako kdyby se neumýval ani jednou do roka.“ Dodává, že jeho kalhoty a vesta byly od „mnohé špíny ztuhlé jako plechové.“
Půllitr pro revolucionáře
Nad oroseným půllitrem piva tu s oblibou diskutuje i historik František Palacký (1798 – 1876). Ten má v lokále dokonce svůj stůl a bez vyzvání si k němu nikdo nedovolí přisednout.
Sotva vstoupí do předsíně, hned se k němu přihrne Pinkas, bere mu kabát a vítá ho. Palacký si kromě piva obvykle poručí i propečenou vepřovou.
Kniha hostů
Na slavná jména, která se tu objevila, mají dokonce knihu hostí. Nechybí zde podpisy třeba Jiřího Voskovce, Jana Wericha a spousty dalších. Dědicové Františka Brabce, posledního majitele, restauraci po roce 1989 restituují a po dvou letech znovu otevírají.
Provozují ji celých deset let a roku 2001 ji prodávají další společnosti, která restauraci provozuje dál.
