Počasí, že by psa nevyhnal. Strojvedoucí petřínské lanovky vyhlédne ven z vozu. „Bída,“ prohodí. Teploměr klesl hluboko bod mrazu a kdo 21. prosince 1892 nemusí nutně ven, zůstane raději doma.
Obsluha ve stanici nad Nebozízkem marně čeká na někoho, kdo by se měl chuť svézt.
Vzápětí spatří postavu zachumlanou do zimníku. „Konečně,“ vydechne nadějně.
Za chvíli už veze svého pasažéra, toho dne jediného, dolů. Mráz je nepřítelem Pražanů i jejich lanovky, která pracuje na principu vodní převahy. Do nádrže vozu v horní stanici, umístěné nad dnešní restaurací Nebozízek, nalije řidič vodu.
Množství vody podle počtu lidí
Vůz tak převáží vagon jedoucí z dolní stanice. Když dorazí dolů, vodu zase vypustí. Jenže kolik vody nalít, aby horní vagon hladce vytáhl ten spodní?
Obsluha horní stanice musí před každou jízdou zvednout telefon a zeptat se, kolik lidí se právě chystá vyrazit k Nebozízku. Podle jejich počtu doplní nádrž. Jenže při kruté zimě voda zamrzá, v parném a suchém létě zase její dodávky váznou…
Stavba za rekordní čas
Když Pražany na pařížské výstavě v roce 1889 okouzlí Eiffelova věž, rozhodnou se se postavit si na petřínském kopci její kopii. Jak se ale výletníci k věži dopraví? 28. dubna 1890 vzniká Družstvo rozhledny na Petříně, společnost s ručením obmezeným, která si ví rady a Technické kanceláři Reiter a Štěpán zadá vypracování projektu lanovky. Stavbu dělníci zvládnou neuvěřitelně rychle:
začnou v únoru 1891 a už 6. a 10. července 1891 na dráhu dopraví vozy vyrobené ve firmě Ringhoffer. Ráno 25. července 1891 se na Petříně sejde komise k technicko-policejní zkoušce. Rychlostí 5 kilometrů v hodině několikrát projede trať a shledá, „že v ohledu stavebním není překážky, by dráha tato byla ihned otevřena.“
Je libo výlet nebo půl kila másla?
Už ve tři hodiny odpoledne se do vozu vrhnou první nedočkaví návštěvníci. Za první den provozu se výkřikem techniky projede nahoru 220 a dolů 172 lidí.
Výdaje na stavbu trati (o délce 396,5 metru, s výškovým rozdílem 102,2 metru – pozn. red.) a dvou vagonů činily 77 773 zlatých. Jeden čtvereční sáh půdy (asi 3,5 m2 – pozn. red.) tehdy stál 4 zlaté, takže za uvedenou částku by se dalo pořídit přes 0,068 km2 půdy. Jízda nahoru v roce 1891 stála 12 krejcarů, dolů 6 krejcarů, zpáteční 15 krejcarů. Nádeník si vydělal denně 30 – 45 krejcarů, takže si mohl koupit 2 – 3 lístky. Kdo spojil cestu i s návštěvou rozhledny výtahem, zaplatil jednu korunu (za stejnou částku si tehdy mohl koupit libru, tedy 0,454 kg másla).
