Skip to content

Nemoc, jejíž šíření zpomalilo až očkování

Tetanus je závažné onemocnění známé již od starověku. Není a pravděpodobně ani nemůže být celosvětově vymýcen. Původcem nemoci je bakterie, která vyvolává onemocnění zvané tetanus neboli strnutí šíje.

Bakteriální spory se vyskytují v běžném prostředí, zejména v půdě, kde dlouhodobě přežívají. Přesto se díky očkování daří v evropských zemích držet nemoc pod relativní kontrolou, a i v ČR se dnes tetanus vyskytuje jen sporadicky. Účinek vakcinace byl prokázán již v průběhu druhé světové války – zatímco před objevem vakcíny v průběhu první světové války onemocnělo tetanem 70 vojáků z půl milionu zraněných, během druhé světové války to bylo pouze 12 vojáků z celkového počtu 2,73 milionu zraněných.

Kde se schovává?

Tetanus je infekční onemocnění, které způsobují toxiny bakterie Clostridium tetani. Tato bakterie se vyskytuje nejčastěji v zažívacím traktu koní, ale i dalších zvířat, a dokonce i lidí. Bakterie se následně s exkrementy dostávají zejména do půdy a prachu, kde přežívají ve formě odolných spor i desítky let. Onemocnění není přenosné z člověka na člověka.

Problémy s tetanem mají v současné době především rozvojové země, kde neproběhlo očkování.

K nakažení dochází při poranění a zanesení nečistoty do rány. Zvláště rizikové jsou drobné, uzavřené nebo hluboké rány – například bodné nebo střelné. Branou vstupu mohou být i bércové vředy, popáleniny, pahýl pupečníku u novorozenců, operační rány nebo nesterilní vpichy u narkomanů. Bakterie se dostane do hlubokých částí rány, kde v prostředí bez přístupu kyslíku začne tvořit toxin, který vyvolá klinické příznaky. Inkubační doba je 3 dny až 3 týdny. K významnému snížení vzniku tetanu dochází po řádném, nejlépe chirurgickém ošetření všech poranění.

Z půdy až do krve

Pokud se spory bakterie dostaly hluboko do rány bez přístupu kyslíku, vznikají pro ně příznivé podmínky, aby se mohly opět změnit v aktivní bakterii. Ta je sama o sobě téměř neinvazivní, produkuje ovšem velmi účinný neurotoxin, jenž se vstřebá do krve a touto cestou se dostane na povrch nervových buněk. Zde působí na nervová spojení tak, že blokuje uvolňování svalového stahu.

„Nemoc se pak projevuje velmi bolestivými svalovými křečemi, zvláště žvýkacích a šíjových svalů a svalů břišní stěny, horečkou, bolestí hlavy a pocením. Postižený má problémy s polykáním, trpí změnami krevního tlaku a srdeční frekvence. Generalizované křeče zad, šíje a břicha poté vedou k typickému propnutí těla do oblouku, tzv. opistotonu, zlomeninám obratlů nebo natržení svalů,“ popisuje MUDr. Kateřina Fabiánová, PhD. ze Státního zdravotního ústavu. Nemocný je celou dobu při vědomí, takže všechny bolestivé projevy nemoci vnímá. Tetanus je nebezpečné onemocnění, které může končit smrtí, nejčastěji v důsledku postižení dýchacích svalů a následného zadušení, nebo kvůli selhání srdce.

Daleko do minulosti

První zmínky o tetanu jsou staré více než 2 tisíce let. Vzájemný vztah mezi poraněním a vznikem křečí pozorovali již ve starém Egyptě v 5. století před n. l., projevy onemocnění velmi přesně popsal také Hippokrates. Ještě v 19. století se tetanus považoval za určitou formu epilepsie, nicméně byla známa spojitost mezi poraněním a smrtí v křečích. V roce 1884 německý lékař Arthur Nicolaier (1862-1942) vyslovil hypotézu, že toxiny produkované v ráně mohou způsobit neurologické příznaky.

Novorozenecký tetanus je forma generalizovaného tetanu, která se vyskytuje u novorozenců. Nejvíce jsou ohroženi kojenci, kteří nezískali pasivní imunitu od imunizované matky.

Pasivní imunizace tetanickým sérem se používala k léčbě a prevenci nemoci během první světové války. V roce 1924 byla připravena první očkovací látka proti tetanu, kterou o pár let později využívali pro imunizaci francouzských vojáků. V širším měřítku začala být vakcína proti tetanu používána až od roku 1940 při preventivním očkování vojáků během druhé světové války.

Dlouhá historie v ČR

V bývalém Československu se od roku 1952 proti tetanu očkovaly nejdříve jen děti v kolektivech, od roku 1956 povinně všechny děti, což sice vedlo k poklesu v počtu onemocnění tetanem, ale pouze u dětí. Vybrané skupiny obyvatelstva, zejména policie, vojáci nebo zemědělci, se začaly očkovat v průběhu 60. let minulého století. Významným mezníkem bylo zavedené celonárodního očkování všech dospělých v letech 1974–1975 a jejich následné přeočkování po deseti letech.

Právě to přispělo k tomu, že se počet nemocných tetanem dramaticky snížil. Zatímco před zahájením očkování zemřelo v Československu na tetanus 140 lidí ročně, po jeho zavedení se u nás tato nemoc téměř nevyskytuje.

Nebezpečí číhá všude.

Kde je v současnosti problém?

V současnosti je tetanus problémem zejména rozvojových zemí s nízkou proočkovaností, horšími hygienickými podmínkami a méně dostupnou lékařskou péčí.

„Očkování je nejdůležitějším preventivním opatřením nemoci. V České republice je vakcinace proti tetanu povinná. Očkování se provádí u dětí od 9. týdne věku kombinovanou očkovací látkou proti tetanu, záškrtu, černému kašli, dětské obrně, žloutence typu B a onemocnění vyvolanému Haemophilus influenzae typu b,“ zdůrazňuje Fabiánová. Druhá dávka vakcíny se podává po dvou měsících, třetí v 11. až 13. měsíci života dítěte.

V 5. – 6. roku věku dítěte se očkuje kombinovanou látkou proti tetanu, spolu se záškrtem a černým kašlem6, v 10. – 11. roku věku další dávkou rozšířenou ještě o očkovací látku proti dětské obrně.

Foto: wikipedia.org, immunizationinfo.com
Právě v prodeji
Sdílej!
Komentáře
Další články z rubriky Věda a technika
Zobrazit více …