Nad hřbitovem krouží ptáci mrchožrouti. Jsou trpěliví, čekají na svou příležitost. Dole pod nimi si právě jeden z mužů v klobouku otřel zpocenou tvář. „Tak jdeme zase na to, chlapi,“ pobízí ostatní. Nasadí si respirátor a rozmáchne se. Kladivo dopadne na čelní stěnu hrobky.

Periodika celého světa pravidelně přinášejí žebříčky nejhorších povolání. Důstojným kandidátem na obsazení některé z prvních příček podobných seznamů je práce vyklízeče hrobů v guatemalské metropoli Ciudad de Guatemala (Guatemala City).

S pietou si tamní úřady hlavu nelámou.

Jakmile vyprší platnost nájemní smlouvy hrobového místa a není obnovena anebo lidé přestanou za pronájem  platit, často kvůli chudobě, ve které žije v současnosti velká část obyvatel Guatemaly, nastupují pracovníci, kteří mají za úkol uvolnit hrob pro dalšího nájemce.

Otevřít, vyklidit, zabalit

Pracovní výbavu těchto mužů tvoří těžké kladivo, rukavice a respirátor. Takto vyzbrojeni přichází ke hrobům a pustí se do práce. Prvním krokem je jejich otevření. Poté nadejde další, horší část jejich úkolu.

Je čas vyjmout ostatky, které dosud nerušeně odpočívaly uvnitř. Většina nebožtíků se nachází ve značném stupni rozkladu. Těla, která leží v nejvyšším patře, jsou však obvykle následkem působení horka  mumifikována. Vyklízeči pracují rychle a efektivně.

Například během pouhých dvou měsíců vyklidili 2000 dětských těl z místa jejich posledního odpočinku.

Emoce stranou

Při práci jim pomáhají také vysokozdvižné vozíky. Všechny pozůstatky, o které neprojeví jejich příbuzní zájem, jsou zabaleny do igelitových pytlů jako odpadky a tak je s nimi také zacházeno.

Vyklízeči hrobů, ne nepodobní stavebním dělníkům, si při své práci nemohou dovolit útlocitnost. Rakve rozbíjejí a vyhazují na skládku za hřbitovní zdí. Než lidské pozůstatky uloží do pytlů, pohodí je na zem nebo opřou o zeď.

Pak je zabalené v igelitu hází na hromadu.  Mnohá těla se z pytlů napůl vysypou a leží přímo na dlažbě Nikoho to však nezajímá, s nikým to ani nepohne. Je to jen práce. Muži, pracující za minimální mzdu, se denně setkávají se smrtí. Odnaučili se jí však bát.

Plno divných vůní

Atmosféru chmurného místa popíše fotograf Jorge Dan López, který jako jeden z prvních fotografoval práci vyklízečů hrobů na hřbitově La Verbena: „Místo a okolní krajina byly strašidelné, ale přesto zajímavé.

Nad námi kroužili mrchožrouti, kteří sledovali každý pohyb těch, kteří dole přicházeli do styku s mrtvými. Ve vzduchu byl cítit zápach stojaté vody a hnijících květin.

Všechno, od dna krypt až po zbytky lidských vlasů na lebkách mělo ostrý a specifický zápach.“ Pokud si chtějí pozůstalí ostatky svých drahých vyzvednout, dostanou je uložené do malé rakve.

Těla, o které neprojeví příbuzní zájem, jsou převezena do hromadného hrobu na centrálním hřbitově.

Odpočinek v hromadném hrobě

Má hloubku přes 30 metrů a je uzavřen poklopem se speciálním zámkem. Dříve z nich totiž přívrženci černé magie kradli kosti pro své rituály. I když jsou zdejší drsní pracanti už otrlí, přece jenom nepřišli následkem své práce o všechny lidské city.

Ve chvíli, kdy k nim přichází nešťastný příbuzný jednoho z nebožtíků, kteří skončili v hromadném hrobě a prosí je, aby mu jeho drahého našli, neodmítnou. Několik hodin prohledávají smutný obsah jámy, než najdou pytel se správným označením.