„Jde o padělek. Slovo Satrapa (Peršan – pozn. red.), císař Konstantin ve své době nemohl znát,“ rozohní se italský právník v polovině 15. století. Diskuse nad listinou nabírá na obrátkách a zavání kacířstvím. Vždyť on zpochybňuje pravost dokumentu, s nímž stojí a padá církev! 

„Litujeme, neuspěl jste,“ uslyší v roce 1430 třiadvacetiletý mladý právník Lorenzo Valla (1407–1457) odpověď od papežské kurie, když se snaží získat pozici tajemníka hlavy církve.

Má smůlu navzdory tomu, že jeho otce zaměstnávají jako právníka u papežského dvora. Ve hře se ale objevuje příliš mnoho dalších zájmů.

Lorenzo proto stráví další léta výukou řečnictví na univerzitě v Pavii a touláním po severní Itálii. Po pěti letech se konečně usadí na dvoře aragonského panovníka Alfonsa V. (1396–1458).  

 

Bojují mečem i perem 

Když Alfonso dobývá Neapol, hlavním protivníkem v jeho politických hrách se stává úřadující papež Evžen IV. (1383–1447), který by na neapolském trůnu nejraději viděl Alfonsovy konkurenty z rodu Anjou. Evžen chce získat v Itálii co největší podíl světské moci a rod z Anjou považuje za vhodný nástroj pro uskutečnění svých zájmů. Jenže podceňuje soupeře Alfonsa, který o území bojuje nejenom vojensky, ale také perem svého schopného tajemníka Lorenza, který se odvážně pouští do kritiky papežské politiky.  

Falešné datum vzniku 

V eseji De falso credita et ementita Constantini Donatione declamatio z roku 1440 prohlašuje Konstantinovu donaci, listinu, vydanou v roce 324 údajně římským císařem Konstantinem I. Velikým (272 – 337), za padělek.

Její text má zaručit papeži Silvestru I. (asi 292 – 335) a jeho následovníkům nadvládu nad Římem. Hlavy církve donaci využívají, aby zdůraznili svoje mocenské nároky. „Jazyk listu vůbec neodpovídá době, kdy měl dokument vzniknout,“ argumentuje ale Valla v debatách se svými současníky.

Upozorňuje, že podle stylu psaní dokument vznikl až v 8. století.  

Útěk v převlečení 

Lorenzo dává najevo, že papežovy snahy ovládnout Neapol jsou neoprávněné a svým krokem si vykoleduje nenávist. „Ačkoliv mu jeho dílo stávající papež neodpustil, získal si znovu přízeň u papežů následujících,“ vysvětluje německý znalec renesančních humanistů Paul Oskar Kristeller (1905 – 1999). Evžen IV. považuje Lorenza za kacíře. I když s aragonským králem uzavírá v roce 1443 mír, na jeho sekretáře má stále políčeno. Valla musí v roce 1444 předstoupit před inkviziční tribunál. „Na svoji obhajobu sepíše dvě obranné řeči a jednu z nich adresuje přímo papeži Evženovi,“ vysvětluje současný německý historik Wolfram Setz. Přesto nebýt zásahu krále Alfonsa, skončil by smrtí na kůlu. Spasí se až útěkem v převlečení do Barcelony.  

Udobření se svatým stolcem 

Na lepší časy mu svitne v roce 1448, kdy na papežský stolec usedne Mikuláš V. (1397–1455). Provinilce vítá o poznání vstřícněji než jeho předchůdce.

Ještě více se Lorenzo hřeje na výsluní přízně další hlavy církve, Kalixta III. (1378 – 1458). V argumentech proti donaci se mírní, už si uvědomuje, že peníze z papežské pokladny nesmrdí.

Brzy získává funkci apoštolského písaře a později i papežského sekretáře. Jeho spis ale zůstane účinnou zbraní pro nepřátele katolické církve.

„Ještě v šestnáctém století se ho využívalo v protestantských polemikách proti světské moci papeže,“ poznamenává Kristeller.