„Okamžitě svolejte všechny velvyslance, aby požádali své vlády o instrukce k zahájení vojenské akce. Peking musí být regulérně dobyt a srovnán se zemí!“ rozčiluje se německý císař Vilém II. (1859–1941). Boxerské povstání v Číně je v plném proudu…

Čínské císařství je na kolenou. Po prohrané čínsko-japonské válce (1894–1895) zemi zaplavují cizinci převážně z evropských mocností. Budují osady, železnice a rozdělují si vliv v kdysi slavné říši středu. To se místním jen pramálo líbí.

Zhrzená velmoc kolem sebe začíná kopat v podobě takzvaného boxerského povstání. Předně je třeba říct, že o žádné pravé povstalce nejde.

Boxeři, jak se členům i-che-tchuanského hnutí začalo říkat, jsou oddaní centrální čínské vládě a často jde o profesionální vojáky. Císařská armáda sama o sobě je v troskách, postačí v podstatě jen na účinnou obranu Pekingu.

Rozzlobení Němci

Nedostatečné kontroly země na jedné straně využívají právě boxeři nespokojení s vlivem cizích mocností, zejména Velké Británie, Francie, Německa, Itálie, Japonska či Ruska.

Boxeři nejednou zaútočí na cizí a křesťanské cíle, což evropské mocnosti značně znepokojuje. Jejich síly na Dálném východě spočívají v několika námořních eskadrách a strážích velvyslanectví v Pekingu.

Německý diplomat Clemens von Ketteler (1853–1900) je v prvních měsících roku 1900 značně neklidný. Zdivočelí boxeři zesilují svůj tlak a Ketteler ví, že cizinci v Číně nemají dostatečné síly.

„Vzbouřenecká tlupa boxerů, 4000 nebo 5000 mužů silná, pronikla do bezprostředního okolí Pekingu, obsadila železnici z Tiencinu do Pekingu. Vyhnala zaměstnance ze zahraničí a některé z nich zranila,“ hlásí.

I když se čínský vicekrál snaží proti boxerům zakročit, naráží na nedostatek jednotek i na podporu boxerů vyjadřovanou obyčejnými lidmi. Zahraniční velvyslanectví v Pekingu se bojí nejhoršího a zoufale žádají své vlády o vyslání dalších strážních jednotek.

Vláda lavíruje

Strany boxerského konfliktu se vykrystalizují do podoby, kdy na jedné straně stojí zahraniční mocnosti, na druhé straně boxeři podporovaní konzervativním čínským princem Tuanem (1856–1923).

Oficiální pekingská vláda stojí někde mezi.

Na počátku povstání v květnu 1900 disponují mocnosti několika stovkami ozbrojenců, síla Číňanů se počítá na desetitisíce – nutno říct, velmi chabě vyzbrojených, na druhé straně přesvědčených, že bojují za správnou věc a že při nich stojí císařské božstvo.

V červnu už boxeři v plné síle a za tiché podpory čínské vlády vpadnou do Pekingu. Rabují, pobíjejí cizince a chystají se k diplomatické čtvrti. Němci a Francouzi se vydají bránit křesťanský kostel, ve kterém jsou právě vražděni křesťané.

Boje jsou v plném proudu. Kromě Pekingu se urputně bojuje v přístavním Tiencinu, kde cizinci získají jasnou převahu.

Masakry cizinců

Zlom přichází ve chvíli, kdy Číňané zavraždí německého velvyslance Kettelera. Světem se šíří fámy o naprostém zničení všech cizích velvyslanectví. Německý císař se rozčílí doběla a vykřikuje, že Peking musí být zničen.

20. června proto vypuknou další, mnohem intenzivnější boje. Cizinci se schovávají na velvyslanectvích a v pejtchangské katedrále (zde zemře na 400 věřících). Číňané v první vlně skutečně zničí belgické, rakousko-uherské, italské a nizozemské velvyslanectví.

V tu chvíli si čínská vláda uvědomí vážnost situace a snaží se s mocnostmi dojednat klid zbraní. Mezitím ale proběhne několik velkých masakrů křesťanů na čínském venkově, zejména v provincii Šan-si.

Kromě 200 misionářů zemře za celé období povstání až 32 000 čínských křesťanů… Povstání nakonec v srpnu krvavě potlačí mezinárodní síly.

19 000 mužů (Rusové, Britové, Japonci a další) bleskurychle vyčistí Peking od boxerů, na osvobození diplomatické čtvrti se podílejí především Indové. Čína je opět na kolenou.