Antonia, pětačtyřicetiletá žena bohatého římského senátora, rozkazuje v roce 65 n. l. třem otrokyním, které ji už sedm hodin zkrášlují na večerní hostinu. „Nebudu hotova včas!“ rozčiluje se Antonia a svůj vztek si vybíjí na otrokyních.

Ty každou chvíli ucítí ostré bodnutí na ruce. Syknou bolestí, ale dál líčí svoji paní.

Antonia nemusí nic dělat, na všechno má otrokyně. Dnes se připravuje na hostinu, při které se v jejich domě sejdou významní senátoři. Nejdříve se vykoupe. Naštěstí není tak náročná jako Poppaea Sabina (30–65 n.

l.), druhá manželka římského císaře Nera (37–68 n. l.), která si denně dopřává koupel v oslím mléce. Když je na cestách, musí ji kvůli tomu doprovázet stádo 500 oslic!

Antonii stačí koupel ve vlažné vodě s výtažky a lístky z květin. Po koupeli jí otrokyně nanášejí pleťovou masku, po které bude mít obličej jako alabastr.

V hmoždíři na ni musí paličkou z jeleního parohu rozmíchat „výražkovou, ječnou a pšeničnou mouku, rozmočenou chlebovou střídu, sušená vejce, vinný kámen, cibulky narcisů a med.“ Manželky jiných senátorů ale nedají dopustit na masku z dvakrát rozpuštěného a na slunci vyběleného tuku.

Za každou chybu tě bodnu

Potom otrokyně vytváří své paní účes se spoustou kudrlinek. „Jste příšerně nešikovná!“ vykřikne Antonie, když jí otrokyně spálí vlasy příliš žhavými kleštěmi. Zhlíží se ve velkém zrcadle z leštěné pozlacené desky a v ruce drží ostrý špendlík.

Rozzuřeně píchne otrokyni pokaždé, když není se svým obrazem v zrcadle spokojená. Dává najevo, co si může dovolit. Otrokyně se totiž svým paním s oblibou posmívají, jak chtějí být krásné, i když už mají mládí dávno za sebou.

Jak píše římský básník Lucretius (cca 99–cca 55 př. n. l.) „čpavými pachy se napouští, chuděra paní, až utekou služky co nejdál a v skrytu se smějí.“ Po učesání následuje líčení.

Kosmetický stolek se podobá obrovské laboratoři, všude samé flakóny a dózičky. V jedné z nich je například pasta z fazolí k zakrytí skvrn, vyrážky a vrásek, v jiné zase lněný olej na zjemnění nehtů. To tak, aby večer někdo viděl všechny Antoniiny nedokonalosti!

Na krásu jedině krokodýlí lejno

Neměla by to ale s líčením přehnat. Římský básník Horatius (65–8 př. n.

l.) se posmívá příliš nalíčené staré ženě, že „rychle z ní mizejí barvy a šminky, ke kterým krokodýl přispěl svým lejnem.“ Krokodýlí lejno používají Římanky jako zázračný prostředek na zesvětlení pleti. Podle římského básníka Ovidia (43 př. n.

l.–17 n. l.) si člověk nejvíce zoškliví ženu, když ji překvapí, jak se upravuje. Satirik Iuvenalis (60–140 n. l.) to vidí ještě ostřeji:

„Vřed je to spíše než líce, když stále je potřebí tolik prostředků nanášet na tvář a hojit ji znovu a znovu, svářet pšeničnou mouku a vlhkou obkládat plackou! … Nejdříve chlebové těsto si důkladně navrší na tvář – pohled odporně směšný! – či Poppaeiným si vonným krémem napustí líce, že manžel se přilepí rtoma.“

Pro milence má mušky

„Lepus leporem vocat“ (Zajíc volá krásu – pozn. red.), říkali ve starém Římě. Bohatým Římankám záleželo na vzhledu tolik, že kvůli němu jedly sedm dní za sebou zajíce. Antonia chce být krásná pro svého milence, se kterým se schází, když manžel není doma.

A římští muži neváhají požít afrodisiaka, aby v milostných chvílích obstáli co nejlépe. Básník Martialis (38/41–102/104 n. l.) ve svých Epigramech říká:

„Dávno už tomu, Luperku, co ti jen splihle visí, zoufale snažíš se, aby ti hlavu zved, marně jíš ohnici, cibulky, saturejku.“ Oblíbeným povzbuzením pro milence je prášek z rozemletých mušek puchýřníka lékařského (kantaridy), který se později proslavil pod názvem španělská muška.