Představte si opici v malé vestě, kterou vojenští odborníci ukazují jako budoucího sabotéra během 2. světové války. Měla by pronikat za nepřátelské linie, lézt do tanků a nosit výbušniny.

Zní to jako šílený nápad z válečného filmu, ale právě takové představy se někdy objevovaly v laboratořích. Realita je ale trochu jiná:

šlo o experimenty a koncepty, které nikdy nezaznamenaly skutečné použití na bojišti, a většina se ukázala jako nepraktická se neuchytila a dokumentace ukazuje, že tyto snahy zůstaly spíše kuriozitou technických návrhů než praktickou součástí válečných strategií.

Během druhé světové války a ještě i v době studené války se vědci a armádní inženýři skutečně zabývali myšlenkou využití zvířat v boji, například sovětská armáda trénovala psy s výbušninami na útoky proti tankům.

Experimentální program

Ve Spojených státech vznikl projekt někdy popisovaný jako experimentální program s opicemi, kde byly primáti trénováni tak, aby nosili malé přístroje, potenciálně včetně kamer, zásob nebo dokonce malých výbušnin, a aby byli ovládáni na dálku pomocí speciálních vest a signálů.

Tyto projekty, například jeden zvaný Paisley Print Task I, někdy uváděný jako část testů na Wright-Pattersonově letecké základně, ale nepřešly z vývojové fáze do nasazení v reálné válce, protože technická a behaviorální omezení opic byla příliš velká na to, aby se z nich stali spolehliví „vojenští agenti“.

Praktická omezení a opičí plány

Opice nejsou psi, jejich inteligence a zvídavost znamenají, že jsou mimořádně obtížné ovladatelné v chaotickém prostředí boje. I kdyby se povedlo naučit je jednoduché úkoly, v realitě fronty by byly jejich instinkty a nejisté chování hlavní překážkou.

Projektu je nepraktický“ právě proto: opice často nepřebíraly úkoly tak, jak si vojenští plánovači představovali, a žádný větší program podobného typu nikdy nebyl oficiálně zaveden nebo zdokumentován jako funkční během skutečných bojů.