V premonstrátském klášteře v severočeské Teplé se koná slavnost. Jenže právě došly zákusky. „Rychle vymyslete něco lehkého k občerstvení,“ dostává příkaz kuchaŕ. Co teď?
Pohled na stoh upečených hostií, oplatek určených pro svaté přijímání po zpovědi, mu naštěstí vnukne nápad.
„Chce to něco sladkého, čím ozvláštnit chuť hostií,“ rozhlíží se po kuchyni, když v tom mu zrak padne na skořici. Nabere špetku a přidá trochu drobně posekaných oříšků. Směsí posype jednu z upečených hostií.
Na posypanou oplatku položí druhou a opatrně, aby se nepolámaly, je vloží do oplatečnice. Speče je dohromady. Po chvilce teplý zákusek vytáhne a kousek z něj odlomí. Když ho vloží do úst, mlsně se olízne. To je přesně ono!
„Při jedné slavnostní příležitosti v blízkém klášteře v Teplé, u premonstrátů, byl zrovna akutní nedostatek nějaké cukroviny a místní pekař si vypomohl tím, že hostie, které byly v klášteře používány, posypal oříšky a cukrem,“ říká o legendě o vzniku oplatek ředitel mariánskolázeňského muzea Jaromír Bartoš.
Dokonce si prý premonstrátský kuchař ze svého nápadu udělal živnost. Novinku začal prodávat ve svém obchůdku. Další historické prameny jsou ale o poznání méně romantické.
Nabízejí poněkud prozaičtější vysvětlení, že si oplatky pekly zdejší měšťanky a chodily je prodávat.
Zázračné prameny přitahují
Ať už to bylo ve skutečnosti jakkoli, nechybělo mnoho a kvalitu tohoto moučníku by neměl kdo ocenit. Ještě na počátku 19. století jsou totiž Mariánské Lázně nehostinným územím pokrytým močály a bažinami.
Naštěstí se tepelskému opatovi Karlu Kašparovi Reitenbergerovi (1779–1860) podaří přesvědčit své bratry v klášteře, že se zdejší kraj, do kterého ani nevedou žádné pořádné cesty, hodí pro založení lázní.
Opat se a nenechá odradit odporem svých bratří. Roku 1808 zde zakládá lázně. Šikovný zahradník Václav Skalník proměňuje nehostinnou krajinu v příjemné městečko s mnoha parky, ve kterých vznikají roztomilé pavilonky.
Nemocní z okolí se sem začínají sjíždět, aby využili sílu zdejších léčivých pramenů. Pouhých deset let stačí k tomu, aby se pověst o zázračných účincích zdejších vod rozkřikla široko daleko.
Míří sem i hosté ze zahraničí.
Půl milionu zákusků ročně
Davy lázeňských hostů touží uspokojit své mlsné jazýčky. Příležitosti se chopí i opatův šikovný synovec, cukrář stejného jména Karel Reitenberger. Pro svůj úspěch nemusí vymýšlet nic nového.
Sáhne prostě po lahůdce, jejíž recept se ve městě traduje už od minulého století. Píše se rok 1856, když se na korze v Mariánských Lázních šíří příjemná vůně skořice a čerstvě upečeného těsta.
Cukrář Reitenberger právě vytahuje z oplatečnic další dávku svých lehkých sladkých zákusků. V jeho krámku v domě U tří bažantů se okamžitě tvoří fronta. Lázeňští hosté si zde podávají dveře. Nikdo z nich neodolá moučníku, který se doslova rozplývá na jazyku.
Vůně linoucí se ze dveří tu patří dokonalé lázeňské atmosféře. Návštěvníky města zláká lahůdka natolik, že mu oplatky berou z ruky ještě teplé. Prodá jich klidně i půl milionu za rok.
Setkání mlsalů
Mlsalům už nestačí pochutnat si na místě. Chtějí si vzít oplatky i s sebou domů a podarovat je svým blízkým. K tomu slouží ozdobné kulaté krabice, do nichž se balí po šesti nebo po dvanácti.
Mariánské Lázně navíc získávají 29. května 1865 výnosem rakouského císaře Františka Josefa I. (1830–1916) povýšení na město a odpočinout si sem proto jezdí i mnohé slavné osobnosti.
16. srpna 1904 se po kolonádě prochází sám anglický král Eduard VII. (1841–1910). Na návštěvě je zde už po třetí. Tentokrát se ubytoval v hotelu Stadt Weimar (dnes budova č. 9 na Goethově náměstí).
Setkává se zde s císařem Františkem Josefem I. k jednání. Oba si přitom pochutnávají na lahodných oplatkách, jejichž výrobců je nyní už mnohem více a prodávají se i mimo Mariánské Lázně.
