„Zase hora špinavého nádobí,“ zoufá si služka po bohatém nedělním obědě v jedné z vídeňských měšťanských domácností. Píše se rok 1886 a mladé dívce nezbývá než si se vším poradit ručně.

Kdyby ale žila v americkém státě Illinois, nejspíš by na tom byla mnohem lépe. Třeba by mohla vyzkoušet žhavou novinku, kterou právě představila světu Američanka Josephine Cochranová (1839–1913).

Vnučku vynálezce parníku Johna Fitche (1743–1798) otravuje, že musí mýt nádobí po hostech ze svých bujarých večírků.

S klikou je pořádná dřina

Sice svým početným přátelům předvádí skvostný porcelánový servis, jenže ta hora špíny, která jí po každé akci zbyde, ji zkrátka děsí. Ještě horší ale je, když uslyší, jak služce upadl na zem další kousek z nádherné sady.

Ráda by na tenhle problém nějak vyzrála. Přemýšlí, jestli by se nádobí nedalo umýt nějak šikovně bez zásahu lidské ruky a sestrojí myčku nádobí.

Už v roce 1850 si sice Američan Joel Houghton nechává patentovat myčku s ručním pohonem v podobě kliky, jenže to je fyzicky náročné a kdo by se chtěl dřít?

Domácnosti si počkají

Cochranová jde dál a na pomoc osloví mechanika George Butterse. Na vodorovně uložené kolo se nádobí upevní pomocí drátěného držáku. Pohybem kola dochází k rozstřikování vody obsahující saponát a nádobí se tímto způsobem umývá.

Využívá tlak vody. Zařízení společně sestrojí s Buttersem v kůlně za svým domem. Veřejnost se o jejím vynálezu dozví na Světové výstavě, která probíhá v Chicagu v roce 1893. Vzbudí zaslouženou pozornost a dostane čestnou cenu.

Založí továrnu na výrobu myček nádobí a mezi její první klienty patří restaurace a hotely. Do běžných domácností myčky pronikají až v polovině 20. století, jejich nástup zabrzdí dvě světové války i hospodářská krize.