Za šplouchání příboje Jaderského moře položí číšník na stůl talíř s voňavou pizzou. „Tahle dovolená mi bude chybět,“ pochvaluje si zákazník a skropí ji pořádnou dávkou kečupu. „Mamma mia!“ vykřikne zděšeně obsluha a div se nekácí k zemi.

Kečup: Na pizzu vážně ne!

Kečupu se zrodí ve východní Asii. Používá se tu takřka výhradně jako omáčka na ryby. Již roku 1690 ho najdeme i v anglickém slovníku. V Asii je vyslovuje jako ketjap, což zůstane takřka přesně zachováno dodnes.

Červená rajčatová omáčka zažije největší boom v Americe, kde se rázem snoubí s klobáskami, hranolky, párky v rohlíku, těstovinami i slavnými fish and chips. A ne, na pizzu opravdu kečup nepatří. Pakliže tedy nechcete přivodit případnému italskému šéfkuchaři srdeční zástavu…

Česká specialita hořčice

Možná jste si všimli, že sehnat v zahraničí u nás tak obyčejnou plnotučnou hořčici je někdy úkolem vpravdě detektivním. Jde totiž o českou specialitu! Na rozdíl od ostatních má tato hladká varianta zvýrazněnou chuť za pomoci enzymu.

U dijonské hořčice netřeba napovídat, odkud pochází, a sluší se jen dodat, že se jedná o první druh s ustáleným výrobním procesem.

Na rozdíl od plnotučné a kremžské hořčice je ze semen brukve sítinové (která se dříve pěstovala běžně i ve Střední Evropě), zatímco další dva druhy se vyrábějí ze semen hořčice seté. A ano, kremžská hořčice se jmenuje podle rakouské Kremže.

Historicky prvními výrobci hořčic jsou však starověcí Řekové a Římané, kteří ji nazývají mustum ardens, v překladu „žhnoucí mošt“. Odtud také pochází anglické mustard či francouzské moutarde.

Majonéza: Srazila se smetana!

Maršál Louis-François-Armand du Plessis, vévoda de Richelieu (1696–1788), mimochodem prasynovec slavného kardinála Richelieua (1585–1642), usedá k hodovnímu stolu. Bude se slavit!

Píše se rok 1756 a právě zvítězil nad Brity v bitvě o přístavní hlavní město Maó-Mahón na ostrově Menorca. K pokrmům se má podávat i omáčka ze smetany a vajec. Jenže ouha, v teple se smetana srazila! Kuchař situaci vyřeší brilantně:

Smetanu zkrátka nahradí olejem. Francouzi jsou u gurmánského vytržení. A tak vznikne emulgací oleje a vaječného žloutku mahonnaise, tedy hustá tučná omáčka bílé či nažloutlé barvy u nás zvaná majonéza.

Tatarka: Kdo ji má nejraději? My!

Pokud se o Češích mluví v souvislosti s rekordní konzumací, většinou padne řeč na pivo. Ovšem vynikáme ještě v jedné kategorii: Jako národ jsme překvapivě největšími milovníky tatarské omáčky na světě!

Dokonce si v ní máčíme často i hranolky, nad čímž mnozí další protáčejí znechuceně panenky. Za tatarku utrácíme také o 40 % více peněz, než za kečup, což je globálně unikátní fakt. A proč se jí říká tatarská?

S Tatary toho moc společného nemá, ale ve Francii se podává k tatarskému bifteku, takže jí už zůstane název sauce tartare. Ono „tatarské“ mívalo ve Francii punc jisté exotiky, i když realitě na hony vzdálené.

Jde v podstatě o variantu majonézy s dalšími přísadami – nakládanými okurkami, cibulí, bylinkami. Tatarská omáčka s koprem je pro změnu oblíbená na Ukrajině.

BBQ omáčka: Pálivou? Nebo sladkou?

K barbecue (anglicky zkráceně BBQ) patří různorodé omáčky. Indiánské tradiční stravování miluje různá koření a bylinky. Když se propojí s koloniální kuchyní, vzniknou specifické marinády. Ovšem to ještě není finále.

Do výsledných omáček poté promluví skrze otroky zejména na jihu Spojených států také africké techniky kořenění do větší pikantnosti či naopak nasladko.

Výsledkem jsou omáčky na octové (velmi oblíbené zejména v Severní Karolíně), hořčičné (ty pro změnu Jižní Karolíně) a rajčatové bázi a méně časté majonézové, které preferují v Alabamě.

BBQ tradice se poté rozletí do světa, zejména do Evropy – a vytvoří ještě mnohé další variace.