„Musím zmizet,“ uvědomuje si Vojtěch Náprstek. Ve Vídni má teď, v roce 1848 pořádně horkou půdu pod nohama. Dovolil si totiž mluvil o svobodě tisku. Zanedlouho opravdu odpluje do Ameriky.

Vojtěch Náprstek (1826–1894) určitě neměl nudné dětství. Jeho rodiče si koupí dům U Halánků na dnešním Betlémském náměstí v Praze. Provozují tu pivovar, hostinec a vinopalnu.

Otec Antonín (1775–1832) předtím pracoval jako sládek v pivovaru na Uhelném trhu, takže má pro tuhle profesi ty nejlepší předpoklady. Jenže už v roce 1832 umírá.

O Vojtu a jeho o dva roky staršího brášku Ferdinanda (1824–1887) se od té chvíle stará jen jejich matka Anna Náprstková (1788–1873). Původem chudé děvče, sirotek, který musí už od svých šesti let uklízet ve škole.

Díky své pracovitosti se ale vyhoupne mezi nejbohatší pražské podnikatelky. Po smrti manžela vede rodinné podniky a přísně vychovává své dva syny. Přitom ale neváhá dávat i chudým.

O sladkosti se rád podělí

Dobročinnost je Anniným druhým já. Každý den rozdává pražským chudým 2000 chlebů a počet zájemců o ně stále roste. Když se dostane na dvojnásobek, rozhodne se Anna, že už bude pomáhat jenom starým a nemocným.

Zřejmě právě po ní zdědí Vojta svoje mecenášské sklony. Pro své dva syny je tahle silná žena velkým vzorem. Ferdinandovi má připadnout rodinný pivovar, a tak musí na zkušenou do zahraničí. Mladší Vojtěch zamíří na studia na Akademické gymnázium.

Jeho spolužáci na něj vzpomínají s radostí, říkají, že je „upřímný, zdravý, dobře živený, obratný a ochotný.“ Radost jim prý dělal tím, že „míval vždy kapsy plné mlsků dle období ročního: kaštany, vejce natvrdo, angrešt, jablka, sladké dřevo, cukrátka“. Hlavně se ale o tyto dobroty vždy rád podělí s ostatními spolužáky.

Sny o exotických dálkách

Ovšem Vojta umí rozdávat nejenom pamlsky.

„Nosíval však také potravu duševní nám všem zvláště milou, čtení české, které jsme hltali tím dychtivěji, jelikož nám bylo přísně uloženo vždy jen mluviti německy, ač to mnohému šlo dosti krušně,“ vysvětluje spolužák Emanuel Salomon.

Už tehdy ale má Vojtěch svoji hlavu. „Budu orientalistou,“ prohlašuje. Díky knihám se zamiloval do cizích zemí. Touží po cestě na Dálný východ. V rakouské metropoli nezůstává stranou vlasteneckého dění.

Píše si s Karlem Havlíčkem Borovským (1821–1856) a posílá mu příspěvky do časopisu Česká včela. Jako podpis zde začíná používat svoje české jméno. Z Adalberta Fingerhuta se teď, v jeho 21 letech, nadobro stává Vojtěch Náprstek.

Rakouské policii ovšem jeho články vůbec nejsou po chuti, a proto mladík putuje 18. května 1847 rovnou do vězení.

Nikdo ho však zatím z ničeho neobviní a za pár dní je znovu na svobodě.  Jeho nadšení pro české věci ale ani kvůli této nepříjemné příhodě naštěstí nevychladne. 13. března 1848 se ve Vídni odváží na shromáždění mluvit o svobodě tisku.

Tentokrát už rakouské policii dojde trpělivost. Na Vojtěcha je vydán zatykač a hrozí mu trest smrti.