Píše se rok 1922 a v Malé Asii zuří válka mezi Turky a Řeky. Metropolitní město Smyrna je už tři roky pod nadvládou Řeků, když do něj v polovině září vtrhnou Turci.

Ti začnou terorizovat místní křesťanské menšiny, a když už se zdá, že situace nemůže být horší, vypuknou ve městě požáry, jež pohltí velkou část města. Za oběť jim padnou tisíce lidí.

Požár Smyrny je vyvrcholením tři a půl roku dlouhé řecko-turecké války. Příčiny sporu mezi těmito dvěma národy bychom ale hledali mnohem hlouběji, už v první polovině 19. století, kdy se Řekové toužili dostat z osmanského, tedy tureckého područí.

Nemocný muž na Bosporu

Po několika staletích úspěšných výbojů je na začátku 19. století osmanská říše v úpadku. Armáda je zdecimovaná, pokladna prázdná a nacionalistická povstání takřka na denním pořádku.

Bez povšimnutí tento stav neprojde u ostatních mocností a kdysi mocné říši už nikdo neřekne jinak než Nemocný muž na Bosporu. Situace se rozhodnou využít menšiny, které ze sebe touží konečně setřást osmanské jho.

Svobodu si jako první vybojují roku 1832 Řekové, následovaní dalšími národy. Mezi Osmany a Řeky pak jiskří vzájemná antipatie po další desítky let.

Na konci první světové války se Řecko přidá k dohodovým vojskům a situace, která hraje v jejich prospěch, se rozhodnou využít i po válce. V květnu 1919 se vyloďují v Malé Asii a obsazují Smyrnu, kde se v té době nachází početná řecká menšina.

Rychlý řecký postup je sice zpočátku úspěšný, dlouhým válčením unavení řečtí občané si ale ve volbách v roce 1920 zvolí novou royalistickou vládu, které se podaří opět dosadit na opuštěný trůn krále, a dobývání Malé Asie se zpomaluje.

Zvrat ve válce

Turci začnou téměř okamžitě slavit první úspěchy. Na konci srpna 1922 uštědří Řekům porážku u Dumlupınaru, která znamená zásadní obrat v konfliktu. Řekové v krvavé bitvě přijdou o polovinu armády, vláda rezignuje a král je donucen abdikovat.

Turci pak dobývají ztracená území kousek po kousku zpět, včetně starobylé Smyrny, známé v současnosti jako Izmir. Rušná metropole ležící na pobřeží Egejského moře byla už v roce 1922 multikulturním centrem.

Největšími skupinami zde byli Řekové a Turci, odborníci se však dodnes nemohou shodnout, koho bylo tehdy více. Kromě toho zde žili Arméni a také početná židovská menšina.

Pod řeckou nadvládou se město nacházelo už od roku 1919, kvůli narůstajícímu tureckému tlaku jsou však nyní řečtí vojáci donuceni se stáhnout.

Poslední z nich v rychlosti odcházejí ještě večer 8. září 1922, když už do Smyrny vstupují turecké vojenské jednotky pod velením Mürsela Bakû (1881–1945) a Nureddina Pashy (1873–1932).

Morálka vojáků upadá

Jakkoli místní neberou příchod armády na lehkou váhu, jistou zárukou bezpečí pro ně představuje flotila britských, amerických a francouzských lodí, kotvících v přístavu.

Už následujícího dne, 9. září, však začne morálka tureckých vojáků upadat a odnesou to hlavně Arméni. Turci rabují jejich domy, unášejí a znásilňují arménské ženy.

Řecko-ortodoxní biskup Chrysostomos (1867–1922) je mučen a nakonec ubit zvráceným davem. Ačkoli se ve stejnou chvíli na stejném místě nacházejí i francouzské jednotky, od svého velení mají nařízeno do věci nezasahovat.

To nejhorší má ale teprve přijít. Během pozdního odpoledne 13. září 1922 se obloha zbarví doruda. V arménské části Smyrny zaplanuly ohně, které nemilosrdně polykají i to málo, co Arménům po tureckém rabování ještě zbylo.

Nikdo se nesnaží je hasit a plameny se rychle šíří kvůli větrnému počasí. Až po nějaké době se své práce chopí hasiči, to už je ale oheň tak rozsáhlý, že je jeho uhašení takřka nemožné.

„Jen plním rozkazy…“

„Viděla jsem tureckého důstojníka, jak vchází do domu s malými plechovkami benzinu a za pět minut byl celý dům v ohni,“ vypráví Millie Mills, tehdejší ředitelka americké střední školy ve Smyrně.

Millie není jediným svědkem podobných událostí. Také další pamětníci vzpomínají na turecké vojáky i důstojníky, kteří zakládali ohně pomocí dlouhých tyčí s kusem hadru na konci, jež namáčeli v plechovkách s benzinem. Někteří z nich se snažili vojáky zastavit.

„Zeptal jsem se toho Turka, co si myslí, že dělá, ale on mi jen suše odvětil, že plní rozkazy svých nadřízených, podle kterých má zapálit všechny domy v této městské části,“ líčí bankovní úředník francouzského původu Francois Joubert.

Obrovské masy lidí se ve snaze utéct před ohněm kupí v přístavu, kde je z lodi pozoruje americký kapitán Arthur Hepburn (1877–1964):

„Byly tam desetitisíce lidí, stále ale přicházeli další, dokud celé přístaviště nevypadalo jako jedna obrovská, pevná lidská hmota.“

Přeživším pomůže americký pastor

Plameny se z arménské čtvrti rozšířily i do dalších částí města a ve Smyrně panuje nesnesitelný žár. Brzy ráno 14. září, kdy obvykle bývá ještě tma, celá Smyrna září na kilometry daleko.

„Tisíce lidí se z našeho pohledu vlnily v rozžhaveném přístavu, panika vzrůstala až k nepříčetnosti,“ popisuje situaci v přístavu britský důstojník A. S. Merrill (1890–1961) a dodává: „Bylo bolestivé slyšet nářky matek a dětí.

Na prahu šílenství se vrhaly do moře a některé se dostaly až k lodím.

Pokusy o nalodění obětí ale končily katastrofálně, na některých lodích se o to pokusili, museli ale pod náporem zuřivého davu přestat.“ Z druhé strany tlačí na uprchlíky turecké vojsko, které je tak drží na místě.

Dalšího dne však začíná oheň slábnout a nebohým obyvatelům Smyrny svítá nová naděje.

Z iniciativy amerického pastora Asy Jenningse (1877–1933) a s pomocí kapitána Hepburna i dalších přítomných je vyslána záchranná flotila, jejíž první plavidla připlouvají 24. září. Oheň je definitivně uhašen už o dva dny dříve.

Počet obětí zůstává neznámý

Evakuace je náročná, a i když se Britové a Američani snaží Smyrňany chránit, především turečtí dobrovolníci je mezitím dále okrádají a tyranizují.

Nakonec se podaří zachránit asi necelých 200 000 přeživších, mnoho z nich však umírá na následky prožitých utrpení. V počtu obětí nepanuje mezi odborníky shoda, odhady se tak pohybují mezi 10 000 až 100 000 mrtvých, pravda bude ale zřejmě někde uprostřed.

Tragický osud potkal dalších asi 30 000 Řeků a Arménů mezi 17. a 45. rokem života, které nechali Turci deportovat na nucené práce do vnitrozemí. Nejméně třetina z nich zahynula v mnohdy brutálních podmínkách.

Ostatním se sice podaří zachránit holý život, jejich domovy i veškerý majetek jsou ale zničeny. Řecká, arménská a levantská čtvrť města leží v troskách, bez větší úhony přežily jen turecká a židovská. Současný Izmir je tak doslova vybudován z popela.

I přes četná svědectví za založení požáru nebyl nikdo potrestán. Řekové a Arméni obviňují Turky, podle Turků ohně založili nebo nedopatřením způsobili ve svých čtvrtích samotní Řekové a Arméni.