„Nechť je mé panování vládou nové filozofie, spásné a blahodárné, jež respektuje jen to, co je opravdu svaté a útočí na předsudky, které jsou neštěstím národů.
Chci, aby má vláda přinesla lidem štěstí a bezpečí,“ říká švédský král Gustav III. po svém nástupu na trůn v roce 1771.
„Neklidný a vnímavý,“ tak charakterizují panovníkovu povahu jeho současníci. Po boku Gustava III. (1746–1792) stojí proslulá jasnovidka Anna Ulrika Arfvidsonová (1734–1801) a čte mu z kávové sedliny.
Při jednom setkání se zamračí a zneklidní… „Sire, jistého dne máte být zavražděn první osobou, se kterou se setkáte v severním městě, až teď budete odcházet,“ řekne mu. Při návratu do paláce král narazí na hraběte Ribbinga.
Syn člena státní rady, mladý Adolf Louis Ribbing (1765–1843), patří k oblíbencům Gustavovy matky, královny Louisy Ulriky Pruské (1720–1782), která vlastního syna s oblibou pomlouvá.
Svého krále odsuzují i další švédští představitelé. Šlechtici mu mají za zlé, že šlape po jejich politické moci. Mezi sebou bojují v zemi dvě frakce: „čapky“, které mají blízko k Rusku a Velké Británii, a „klobouky“ s podporou Francie.
V zemi se rozmáhá anarchie. Sice zasedá parlament (Riksdag) a dědičnost koruny byla zrušena, ale věčné spory šlechty zabraňují jakýmkoli reformám. Gustav se obě frakce snaží usmířit. „Švédsko je jako nemocný, který nemůže ani žít, ani zemřít,“ stěžuje si matce. Smírnou cestou klid nenastolí, a proto sáhne k síle.
Převrat v režii krále
Dne 18. srpna 1772 si ještě ve Stockholmu stihne užít premiéru opery Thétis a Pélée a uspořádat večeři pro 80 hostů. Druhý den ráno má projev ke královské stráži, kterou získává na svou stranu. Během pár hodin si vojensky podřizuje město.
„Svévoli, s jakou se království až dosud vládlo, nahradím uspořádaným a důsledným režimem ve shodě s nezapomenutelnými zákony Švédska a po způsobu osvícených a nesmrtelných králů, jejichž žezlo teď třímám já,“ hřímá před shromážděným Riksdagem.
Stává se osvíceným absolutistickým vládcem. Jenom on může svolat parlament, který s jeho pomocí vytváří zákony nebo vyhlašuje válku. Země prosperuje.
Jenže aristokracie mu nezapomene, že to byl právě on, kdo ji připravil o moc… „Dokud byl v zemi klid, dokud královské reformy zajišťovaly prosperitu země, nemohli poražení zvednout hlavu,“ píše současný francouzský historik Philippe Delorme.
Král podlehne zdání, že má všechno pod kontrolou, a v roce 1778 dokonce rozpouští Riksdag. Nemůže unést, že hlasy, které odsud zaznívají, jsou vůči němu stále kritičtější.
O osm let později se ovšem rozhodne Riksdag svolat znovu, protože se chce postavit Rusku, jež ohrožuje Finské velkovévodství (součást švédského impéria). Na to potřebuje souhlas parlamentu. Nevybere si ale vhodnou dobu.
Tehdy je po tři roky malá úroda, což přispěje k nespokojenosti lidí. Král se přesto chce pustit do boje. K setkání ruské a švédské flotily dojde 5. července 1788. Část švédské armády se však vzbouří.
Paktuje se s lůzou
Po návratu do Stockholmu v prosinci 1788 rozzuřený Gustav obžaluje šlechtu z povstání. 21. ledna 1789 vydává Předpis jednoty a bezpečnosti, kterým si zajistí větší pravomoci a královskou korunu prohlašuje znovu dědičnou.
Osekává šlechtické výsady, přilévá další olej do ohně. Probíhající válka s Ruskem si navíc žádá spoustu peněz. Zatímco nižší vrstvy obyvatelstva je ochotně dávají výměnou za nové výsady, šlechta se brání.
Nechce si nechat schválit daně na dobu delší než dva roky. Králi se to nelíbí. Vtrhne proto s davem lůzy 27. dubna 1789 do Domu šlechty (de facto obdoba britské Sněmovny lordů). Přesvědčováním ale ničeho nedosáhne.
Chytne proto kladívko maršálka a udeří s ním o stůl. „Každý, kdo se postaví proti mně, je zrádcem vlasti!“ prohlásí. Rázem má spoustu nových nepřátel. Mezitím dojde k revoluci ve Francii.
„S jistou dávkou naivity si Gustav představoval, že se evropští panovníci spojí, aby hájili princip monarchie a onoho příliš křesťanského krále osvobodili,“ píše Delorme. Švédský král by nejraději vstoupil do války.
Doufá, že tím vylepší svoje vztahy se šlechtou. „Vidina tučné kořisti je uklidní. Naplníme královskou pokladnu,“ věří. Státní kasa zeje prázdnotou a Gustav musí Riksdagu vysvětlovat, jak je to se státním dluhem.
Varování neposlechne
Ve městě Gävle začíná 25. ledna 1792 zasedání parlamentu. Král se bojí. Co když dojde k další vzpouře? Všechno ale probíhá překvapivě klidně. Sněm schválí jeho návrhy.
„Udělám všechno, k čemu mne zavazuje moje poslání, povinnosti, láska k lidu a zákony cti,“ slibuje Gustav na závěr. Netuší, že jeho nepřátelé už osnují plán, jak se ho zbavit.
Krátká procházka parkem Haga na stockholmském předměstí, projížďka na koni a oběd ve zdejším paláci, tak vypadá Gustavův program dopoledne 16. března 1792. Odpoledne si nenechá ujít představení francouzských veseloher ve městě.
Večeří přímo v budově opery, kde má menší byt. Potom čeká na začátek maškarního plesu. Je deset hodin večer, když sluha doručí bílou obálku s poznámkou „Pro krále“. Gustav ji rychle otevře.
„Patřím ještě do řad vašich přátel, třebaže mám důvody, proč k nim nepatřit. Nechoďte dnes večer na ples. Půjde vám tam o život,“ přečte si panovník krátký vzkaz. Podpis samozřejmě chybí.
Později se pátráním zjistí, že list napsal velitel královské osobní stráže hrabě Lillienhorn. Král se jen pousměje a strčí text do kapsy kabátu.
