Náboženství a víra provázejí lidstvo již od pradávna. Dodržovat pravidla určená církvemi však často není vůbec jednoduché a zkrotit vlastní mysl je zřejmě jedním z nejobtížnějších úkolů…
Myšlenka asketismu byla inspirována starověkou řeckou školou stoiků, kteří tvrdili, že bychom měli popírat své nižší smyslové touhy, aby se naše duše mohla osvobodit. Stoikové se učili potlačovat své emoce i potřeby těla, což je do jisté míry i rozumné. Nic se však nemá přehánět…
Sekta stylitů
Například sekta stylitů (odvozeno od řeckého slova „stylos“, tedy sloup) byla skupina poustevníků, kteří žili výhradně na vrcholu úzkého sloupu. Nejznámějším z nich je Šimon Stylita.
Ten, počínaje rokem 423 po Kristu, vydržel žít na vrcholu sloupu dlouhých několik let a později si tím vysloužil i blahořečení. Měl mnoho následovníků, mezi něž patřily i ženy.
Ve dne i v noci všichni jeho následovníci stáli a před pádem ze sloupu je chránilo zábradlí. S jídlem byli závislí na učednících, kteří za nimi šplhali po žebříku. Svatý Alypius prý dokonce na sloupu strávil celých 67 let…
Indický asketismus
Křesťanská praxe naštěstí od extrémních praktik dávno upustila. V Indii však dodnes žijí asketové, kteří si například nestříhali nehty tak dlouho, dokud jim neprorostly dlaní.
A ještě počátkem minulého století popisovali britští cestovatelé jakousi sektu uctívačů bohyně Kálí, kteří pojídali lidské ostatky, aniž by se jim cokoliv stalo…
Zlatá střední cesta?
Obecně vzato je fascinující, co vše dokáže lidská psychika a síla lidské mysli. Můžeme však tyto osoby automaticky považovat i za svaté? Není poškozování těla stejnou chybou jako například nadměrné holdování tělesným požitkům?
Kupříkladu Buddha se k této otázce postavil tak, že poté, co si prošel přísnou askezí, našel střední cestu mezi světským životním stylem a asketismem…
