Úžasem zcela oněměli. Jak ten kacíř dokáže mluvit?! S klidem by mohl konkurovat největším teologům své doby. Mistr Jan Rokycana v polovině ledna 1433 obhajuje před basilejským koncilem právo Čechů na přijímání podobojí.

Svou výřečností, pohotovostí, ba i vtipem všechny přítomné ohromí. Jeho oponent Jan Stojković z Dubrovníku bude na odpověď potřebovat celých 11 dní!

Pražský kazatel a generální vikář arcibiskupství Jan Rokycana (asi 1397–1471) je umírnění kališník. Proto si nikdy ani nerozuměl s Janem Žižkou z Trocnova (kolem r. 1360–1424). Nejde mu o nic jiného než o smír s katolickou církví za předpokladu, že Řím začne tolerovat přijímání podobojí.

Ve své snaze je neústupný. To brzy poznávají i představitelé koncilu. Na jednu stranu ho obdivují, na druhou se z nich stávají jeho zarytí nepřátelé. Rokycana si to dobře uvědomuje. Když se později naskytne možnost, aby se znovu vydal do Basileje (koncil zde zasedá až do roku 1438) hájit myšlenky husitství, raději odmítne.

Obává se, že by mohl skončit stejně neslavně jako mistr Jan Hus (kolem r. 1370–1415).

Zikmundovy sliby Český zemský sněm si v roce 1435 jednohlasně zvolí Rokycanu za arcibiskupa. Ten předchozí, Konrád z Vechty (asi 1364–1431), zemřel téměř před čtyřmi lety a Rokycana beztak během nich víceméně zastával jeho funkci… „Z toho budou jen problémy,“ zdráhá se ale dotyčný úřad přijmout.

Nemýlí se. Vzápětí už je napadán kvůli svému počínání při slavnostní mši v Jihlavě, kde dochází i na přijímání podobojí.

Právě to a uznání Rokycany jako pražského arcibiskupa se na příští léta stanou ústředními tématy české politiky.

Je s nimi konfrontován samozřejmě i Zikmund Lucemburský (1368–1437), který by se konečně rád uvelebil na českém trůnu.

Za něj Čechům slíbí cokoli. Ano, bude bojovat za Jana Rokycanu. Realita je však jiná. Zikmund ho po převzetí moci odmítá vnímat jako nejvyššího představitele české církve. „Potřebujeme duchovního vůdce,“ ohrazuje se proti tomu v květnu 1437 pražský sněm.

Panovník rychle zaloví ve vlastních vodách a dosadí na arcibiskupský stolec stařičkého Křišťana z Prachatic (před r. 1370–1439). Jan Rokycana ztrácí veškeré iluze a potají opouští Prahu.

Nikoho nevysvětí Nic se nezmění ani za Zikmundova nástupce Albrechta Habsburského (1397–1439). Rokycana zatím pobývá ve východních Čechách. Do Prahy se opět podívá až na začátku roku 1440. Tehdy se v metropoli koná sněm, který opět uznává platnost Rokycanovy volby arcibiskupem.

O rok později je na postu potvrzen. Praha tedy má svého arcibiskupa, který ovšem postrádá potřebné svěcení a sám – neuznaný Římem – nemůže světit kněze. Rokycana vloží důvěru v předáka kališnické šlechty Jiřího z Poděbrad (1420–1471). Doufá, že s jeho pomocí se vše změní. A skutečně. Už v roce 1444 Jiří z Poděbrad píše do Říma list, v němž žádá uznání Jana Rokycany arcibiskupem. Třebaže dostane zamítavou odpověď, oba muži si padnou do oka.

Pak ale musí Poděbrad ustoupit mladičkému králi Ladislavu Pohrobkovi (1440–1457), který se po dosažení zletilosti ujímá českého trůnu. Ten se tváří, jako by Rokycany ani nebylo. Těžko říct, zda duchovního přehlíží tak jako spoustu dalších státnických záležitostí nebo pro to, že prostě neví, co s ním.

Kazatel již nepromluví Na lepší časy se začíná blýskat s nástupem Jiřího z Poděbrad na trůn. „Je to balvan ležící na cestě ke smíření,“ ozývá se přesto z Říma na Rokycanovu adresu. Postupně také chladnou dříve vřelé vztahy s Jiřím.

V roce 1466 postihne téměř 70letého starce mrtvice. Kdysi proslulý kazatel po ní téměř oněmí. Čím dál více žije v ústraní. Umírá 22. února 1471, o měsíc dřív než Jiří z Poděbrad.