V soudní síni to vře. Veškerá pozornost je upřená na obžalovaného muže. „Je to velkopirát a chceme jeho hlavu,“ ozývají se sovětští žalobci. Američané jsou umírněnější. „Věci jako on dělal za války každý velitel,“ říkají. Je admirál Dönitz, o kterém je řeč, jen voják plnící rozkazy?
Ačkoli si své působení v německé armádě za druhé světové války Karl Dönitz (1891–1980) přece jen odskáče, může hovořit o štěstí. Mnoho z jeho žalobců si pro něj totiž přeje mnohem horší osud. Jeho osoba dodnes rozděluje společnost.
Zatímco pro někoho je admirál Dönitz ztělesněním poctivého muže, který bez ptaní plní své povinnosti, pro někoho je jen dalším člověkem, který má vinu na válečné mašinerii.
Voják míří za mříže
Před soudem v Norimberku postupně končí všichni, o nichž se Spojenci domnívají, že se podíleli na nacistickém zlu během války. Nevyhne se tomu ani admirál Karl Dönitz, muž, který vede úspěšně německé ponorky v boji proti spojeneckým lodím.
Soud s ním vyvolá značné kontroverze. Spojenci se totiž nejsou s to dohodnout, jak velká vina skutečně padá na admirálovu hlavu. Nejčerněji to vidí Sověti.
Kromě jiného totiž nemohou Dönitzovi odpustit, že během vyjednávání o ukončení války dialogy úmyslně protahuje, aby mohl evakuovat co nejvíce obyvatel Východního Pruska, které se nachází v budoucí sovětské okupační zóně.
K tomu má admirál pověření od Hitlera (1889–1945), který je toho času již po smrti a který mu svou funkci říšského kancléře odkáže ve své závěti. „Je to velkopirát a chceme okamžitě jeho hlavu,“ zazní soudní síní z úst sovětských žalobců. S tím však nesouhlasí ani Britové, ani Američané.
Spojenci sami mají máslo na hlavě
Přítomní Američané trefně podotknou, že Dönitzova vina není zdaleka tak velká, jak se mu představitelé Sovětského svazu snaží přiřknout. Jak britské, tak americké námořnictvo samo během války ponorky využívá a neváhá je využít k útokům na Němce.
Z toho důvodu nelze říci, že by se v porovnání s nimi admirál dopouštěl něčeho nemorálního.
Pokud jde o rozkaz nezachraňovat trosečníky ze zničených nepřátelských lodí, který měl admirál během války vydat, přiznávají se Američané, že se k vydání podobné směrnice také uchýlili a že nejméně jednou došlo dokonce k likvidaci přeživších na mořské hladině.
Kromě toho neexistuje jediný důkaz, že by byl Dönitz přesvědčeným nacistou. Na základě těchto a dalších argumentů nakonec odchází admirál Karl Dönitz ze soudní síně s trestem deseti let vězení, který si odpyká ve špandavské věznici v Německu.
„Rozsudek pokládám za typickou ukázku amerického smyslu pro humor,“ nechá se slyšet před nástupem k výkonu trestu. Za mřížemi se chová příkladně, velkou část svého trestu stráví zahradničením na pozemcích věznice a dosahuje nemalých úspěchů v pěstování rajčat.
Trápí ho také to, že jeho sbírku vzácných koberců mu v době jeho nepřítomnosti ukradne jakýsi britský důstojník.
Stáří stráví na svobodě
V roce 1956 je Karl Dönitz propuštěn z vězení, a tak se vrací k manželce Inge, se kterou stráví dalších šest let. Poté ovdoví a sám se přestěhuje do malého domku v Aumühle u Hamburku. Postupem času je stále více mrzutý a podrážděný.
Určitou roli v tom bezesporu hraje také to, že se jeho zdravotní stav stále zhoršuje a na sklonku života je Dönitz prakticky hluchý a slepý. Přestože se z něj stane starý mrzout, nadále pravidelně navštěvuje místní kostel.
Na samotu si stěžovat nemůže, protože jej pravidelně navštěvují jeho bývalí důstojníci, kteří si ho nesmírně váží především pro jeho smysl pro povinnost a poctivou vojenskou službu.
S obdivem vzpomínají také na jeho schopnost motivovat je k obrovským výkonům, které by kdokoli jiný považoval za naprostou sebevraždu. Mnohým přiroste k srdci natolik, že mu láskyplně přezdívají „Táta“. Karl Dönitz zemře 24. prosince 1980 na infarkt myokardu.
Na jeho pohřeb přijede velké množství bývalých důstojníků, a to i z řad těch, kteří za druhé světové války bojují na druhé straně barikády. Obřad proběhne bez vojenských poct a z obavy o možné konflikty je důstojníkům zakázáno, aby dorazili v uniformách.
Řada z nich však rozkaz neuposlechne a svým oděvem vzdají Dönitzovi poslední hold. „Vše, co jsem dělal, dělal jsem co nejlidštěji,“ zní jedna z posledních vět, kterou si admirál zapsal do svého deníku. A právě na tuto větu nejspíš všichni smuteční hosté myslí nejvíc.
Spartánská výchova pana Dönitze
Mnoho lidí zná Karla Dönitze především jako vojáka a admirála, který si jde tvrdě za svým. Kým však skutečně je a co jej na životní dráze nejvíce ovlivní? Nejvíce stop bychom pravděpodobně nalezli již v jeho dětství.
Malý Karl se narodí do středostavovské rodiny v malé obci nedaleko Berlína. Jeho matka si jej však příliš dlouho neužije, protože zanedlouho po porodu umírá.
Na Karla a jeho staršího bratra Fridricha tak zůstane jejich otec Emil Dönitz úplně sám. A to se ve výchově obou chlapců velmi výrazně projeví.
Pan Dönitz starší totiž nade všechno obdivuje pruské vojenské zásady a sní o starých dobrých časech, kdy na muže ještě bývalo spolehnutí, byli tvrdí a vždy dostáli svému slovu. Nebo alespoň tak si to představuje.
Pro jeho syny to znamená, že se je otec neustále bude snažit zocelit, naučit je typicky mužským dovednostem a v neposlední řadě také vojenské disciplíně a absolutní spolehlivosti. Karl otce bezmezně obdivuje a celý život si ho velmi váží.
Není proto divu, že se vydá v jeho šlépějích a chce být jako on. A protože ženská ruka v jeho životě chybí, neumí příliš projevovat emoce. Navenek se proto již v mládí jeví jako tvrdý chlapík, kterého není radno rozzlobit.
Kadet z řad plebsu mezi šlechtici
Mladý Karl je velmi svědomitý student, a proto ho vyučující v obecné škole doporučí ke studiu na prestižním výmarském gymnáziu. K přijímacím zkouškám je však třeba, aby se naučil latinsky. Většina mladých chlapců by to nejspíš vzdala, ne tak ale Karl.
Celé léto se poctivě učí, a dokonce kvůli tomu nejede na tradiční rodinnou dovolenou na ostrov Baltrum v Severním moři, kam každoročně jezdí s otcem a bratrem jachtařit.
Společně zde také pozorují manévry císařského námořnictva, a tak je velmi pravděpodobné, že se Karlova láska k lodím a moři zrodí právě zde. Poté, co je na školu přijat a studium ukončí s výborným prospěchem, nastoupí k císařskému válečnému námořnictvu.
Je zde jeden z mála, kdo nepochází z urozené rodiny. Taková situace je velmi ojedinělá. Kdykoli se však v historii objeví kadeti z řad „lidu“, jedná se často o natolik silné osobnosti, že o nich svět ještě uslyší. V případě Dönitze juniora tomu není jinak.
Důstojníci si jej velmi brzy oblíbí, je totiž velmi snaživý a zapálený, možná až příliš.
„Dönitz je okouzlující, skvělý a kurážný důstojník s vynikajícími charakterovými vlastnostmi a nadprůměrným nadáním,“ stojí v jednom z hodnocení, které sepsal některý z Dönitzových nadřízených.
Poprvé do akce
Předtím než začne první světová válka, vybere si Dönitze na svou loď Breslau admirál Von Loewenfeldt (1879–1946). Pod jeho velením Karl Dönitz absolvuje několik vojenských akcí na pobřeží Albánie během balkánských válek.
Protože se těchto manévrů účastnily také zahraniční vojenské jednotky, seznámí se mladý Dönitz i s několika britskými důstojníky a na palubě křižníku se zamiluje do britské zdravotní sestřičky.
Když jí daruje tabulku čokolády, jde se ihned velícímu důstojníkovi udat za styk s nepřítelem. Nadřízeného jeho nadměrná horlivost velice pobaví, tato historka však velmi přesně vystihuje Dönitzovu povahu.
Když Velká válka vypukne, nemá Středomořská divize, které je křižník Breslau součástí, sebemenší šanci proti britsko-francouzské převaze. Když je plavidlo poškozeno, Karla Dönitze to nezastaví.
Podstoupí letecký kurz a podnikne několik velmi úspěšných průzkumných letů na palubě hydroplánu. Někdy v tuto dobu se Dönitz ožení, a protože je jeho manželka Irma z urozené rodiny, konečně se může bez obav pohybovat v lepší společnosti.
Premiéra v ponorce
Před koncem války se Dönitz poohlíží po dalším uplatnění, až nakonec nastoupí jako strážní důstojník na U39, jedno z plavidel nejúspěšnějšího ponorkáře Walthera Forstmana (1883–1973).
Protože se osvědčí, je mu brzy svěřeno samostatné velení, nejdřív na menší ponorce UC25 a poté na UB68. Bohužel pro něj je však ponorka potopena a on s posádkou dokonce načas padne do zajetí.
Výčitky svědomí a pocit selhání z této události jej velmi pravděpodobně zatvrdí na zbytek života. Z Dönitze se stane uzavřený, přísný muž. Že má skutečně srdce, se prokáže jen v jeho denících.
Do těch zapisuje pozoruhodné detaily ze svých plaveb, všelijaká zamyšlení a velmi poetické popisy přírodních krás, které na svých cestách potkává. Literární talent je něco, co Dönitz nesporně má. Velmi často mu to také pomůže vybruslit z mnoha prekérních životních situací.
Teorie vlčích smeček
V meziválečné době se Dönitz věnuje rozvíjení teorie vlčích smeček. To v praxi znamená bojovou techniku ponorek, při které ponorky přes den sledují své budoucí cíle a v noci na ně podnikají jednotlivé a zdánlivě nahodilé nájezdy, které však mají jediný cíl.
Rozhodit nepřítele a donutit jej udělat chybu. Když je jasné, že druhá světová válka je na spadnutí, dostane Dönitz na starost vypracování strategie pro ponorkovou válku.
Dojde k závěru, že aby porazil Británii, potřebuje 300 ponorek (později se však ukáže, že je jich zapotřebí mnohem více). Na začátku války jich však má k dispozici pouze 57. Hned po prvních pár dnech je potopena britská loď Athenia.
Během války o Atlantik ztratí Dönitz 785 ponorek a zlikviduje tisíce spojeneckých lodí. V roce 1942 je situace Spojenců kritická, pak ale dojde k obratu. Prolomí kód Enigma a zdokonalí detekci ponorek. Stav věci se tak začíná velmi rychle měnit.
Německo sice dokáže vyprodukovat až 40 ponorek měsíčně, kvalita posádek ale stále klesá. Muži umírají a noví nestihnou podstoupit dostatečný výcvik.
Muž s tvrdým srdcem
Jak válka postupuje a situace se pro Německo zhoršuje, je Dönitz stále zatvrzelejší a zasmušilejší. Válka mu vezme oba syny a on stále častěji utíká k myšlenkám na totální válku. Jeho rozkazy jsou stále drsnější.
Jak již bylo zmíněno, svým mužům například zakáže zachraňovat trosečníky z potopených nepřátelských lodí a brát je do zajetí. Svůj rozkaz formuluje natolik šalamounsky, že si jej někteří vykládají jako přímý rozkaz k likvidaci takových nešťastníků.
I přesto však Dönitzovi nejde nic vytknout a on má nadále ruce čisté. Kromě toho si vyžádá tisíce vězňů, aby pro něj otročili v nelidských podmínkách.
To všechno jsou nejspíše důvody, proč jeho soud vyvolá takovou lavinu nenávisti a hněvu padajícího na jeho hlavu. Kromě toho musí protrpět ponižující tělesnou prohlídku, než jej do norimberské soudní síně přivedou.
I tak má stále hlavu hrdě vztyčenou a vše přijímá bez mrknutí oka, jako ostatně po celý život. Nakolik je viníkem válečného zla, nebo prostě jen člověkem, který v těžkých časech dělá svoji práci, jak nejlépe umí, je otázka, kterou se zabývají historici dodnes.
