Francouzský král Ludvík XV. přijme posla ruského cara Petra Velikého. „Můj panovník vám posílá dar. Naši vyhlášenou pochoutku,“ muž nabídne králi talířek s hromádkou rosolovitých tmavých kuliček. „Vypadá to dost nevábně.
Snad to bude chutnat lépe,“ nabere Ludvík pokrm stříbrnou lžičkou.
Sotva ale král Francie Ludvík XV. (1710 – 1774) vloží kaviár z jeseteřích jiker do úst, sešklebí tvář. Sousto znechuceně vyplivne na jeden z přepychových koberců ve Versailleském paláci. „Příšerné. Ohavné. Hnusné,“ vykřikne a ruský posel jenom vyděšeně kouká, co se děje. Svým dárkem se nezavděčil, mlsný král nepřišel lahůdce na chuť. Podobný názor ale měli i další Evropané, a tak si ruská pochoutka hledala cestu na Starý kontinent dlouho.
Ženu vůně ryb neokouzlí
Mongolský chán Batu (asi 1207 – 1255) roku 1240 dobyl Moskevský stát. Za sebou nechal vydrancovanou zemi a vypálenou Moskvu. Ruští poddaní svého nového vládce, Čingischánova vnuka, zvou k velkolepé hostině plné vybraných lahůdek.
Na závěr hodování mu předloží i místní specialitu: horké jablko ozdobené kapičkou solených jiker z jesetera. Sotva číšníci donesou pochoutku ke stolu, Batuova žena zbledne a pokrčí nos. Žaludek má jako na vodě a s omluvami raději odchází do svých pokojů.
Zápach teplé rybí lahůdky zkrátka nedokáže ocenit…
Lahůdka pro dobu půstu
Batu je ale z vojenské kuchyně zvyklý sníst leccos, a tak se do rybí lahůdky s klidem pustí. „Zřejmě mu místní specialita musela velmi zachutnat, protože klášter (kde se konala hostina – pozn. red.) nevyplenil,“ hodnotí Batuovy zkušenosti s nezvyklým jídlem americká autorka Inga Saffronová. Tvrdí také, že jikry si pravoslavní Rusové oblíbili hlavně jako náboženský pokrm, protože ho od roku 1280 společně s rybami mohli jíst i v době půstu, kdy církev pojídání jiných druhů masa zakázala.
Námořníci se ošklíbají
Pro Evropany zůstane kaviár dlouho velkou neznámou. Teprve ve 14. století benátské lodě zamíří při svých plavbách i na poloostrov Krym. Mongolští překupníci tu nabízejí vznešeným Italům hedvábí z Persie i papír z Číny.
„Máme pro vás ale ještě něco. Lahůdku, jakou jste dosud nejedli,“ vnucují jim novinku a na důkaz pravdivosti svých slov otevřou soudky napěchované jikrami z ryb. Odeberou jim trochu na ochutnání. „Fuj, něco tak příšerného jsem skutečně ještě nejedl,“ ušklíbne se námořník a zkřiví pusu.
Ani lok kořalky mu nepomůže zahnat palčivou chuť soli.
Dvě lodě plné jiker
„Aby jikry vydržely dlouhou cestu přes moře, musely být ošetřeny silným roztokem soli,“ vysvětluje Saffronová. I tak ale často jikry při přesunu zkysly nebo zplesnivěly. Pokud přesto převoz zvládly, chutnaly jako pořádný lok odporně slané vody.
Nikdo se proto nemůže divit, že se na ně Benátčané netváří nadšeně. „Ten, kdo pojídá kaviár, pojídá sůl, hnůj a mouchy,“ ohrazuje se vůči podezřelému jídlu dobové italské přísloví. Nechuť Italy ale časem přechází, jak se zlepšuje i způsob konzervace.
V 15. století už do Benátek rok co rok plují dvě lodě plné kaviáru.
Raději by chtěly sýr
Jedním z nadšených propagátorů gastronomické novinky se stane i italský astronom Galileo Galilei (1564 – 1642). V roce 1629 pošle bednu kaviáru i své dceři Virginii do florentského kláštera. Exotické jídlo ale vzbudí odpor.
„Chtěla jsem holandský sýr, který váš otec vždycky v tuhle dobu posílá,“ říká zklamaně nad balíčkem jedna z jeptišek. Virginie proto nevábnou rosolovitou hmotu raději zahodí a svému otci upřímně napíše, že neměl úspěch.
Galileo se ale nenechá odbýt a druhý rok pošle další bednu. Virginie si se zásilkou tentokrát poradí po svém: smíchá ji se solí, sušenými fíky a oříšky a pošle zpátky s dopisem, že jde o lék proti moru.
