„Můj dívčí svět byl pro něho, chlapce, příliš bezvýznamný…“ Paula je zklamaná, že jí její bratr Adolf Hitler nevěnoval ve své knize Mein Kampf ani řádku textu. Přesto ho jako „prý „největšího syna své vlasti“ neváhá hájit i po skončení 2. světové války.

 Sedmiletá Paula Hitlerová (1896 – 1960) dostává v roce 1903 šok. Umírá její otec Alois (1837 – 1903). I když pro facku nikdy nešel daleko, teď už jí zbývá jenom matka, Klára Hitlerová, která se upne na Adolfa.

Čtyři děti (synové Gustav, Otto, Edmund a dcera Ida) jí zemřely a nejmladší dcerka Paula ji vlastně moc nezajímá.

„Paula zjistila, že se po ní chce, aby hrála úlohu malé sestry a matka od ní očekává, že bude respektovat velkého bratra,“ píše německý publicista Wolfgang Zdral.

Holčička chce alespoň kousek pozornosti pro sebe, ale Kláru zajímá jenom její jediný syn. Adolfovi odpouští všechny lumpárny a uvěří jeho chvástání, že chce být malířem. V jedenácti letech Paula přichází i o matku, která umírá na rakovinu prsu.

Adolf mizí do Vídně, kde chce studovat uměleckou akademii. Úplný sirotek Paula se stěhuje k nevlastní sestře Angele Raubalové (1883 – 1949), která se vdala a žije v rakouském Linci.

Nestojí mu ani za jednu řádku

Její velký bratr sice vyřídí dědické záležitosti, ale na svoji malou sestru spáchá podvod. Část její sirotčí renty si přivlastní pro sebe.

Když to v roce 1911 zjistí Joseph Mayrhofer, poručník dosud nezletilých sourozenců (v Rakousku-Uhersku byla zletilost až ve 24 letech – pozn. red.) udělá pořádek. Naštvaný bratr potom s Angelou a Paulou na dvanáct let přerušuje styky.

Když se u ní v roce 1920 zastaví, Paula je sekretářkou Spolkové pojišťovny ve Vídni. Začínají se vídat, dokonce spolu zajedou i ke hrobu rodičů.

„Bylo to z jeho popudu,“ stojí později v protokolu z Paulina výslechu z května 1945. V dubnu 1923 přijíždí za bratrem do Mnichova a okamžitě chápe, že se z něho stal prominent.

Adolf, vůdce NSDAP, svými řečmi úspěšně plní pivnice a dopřává si i jízdu luxusním automobilem, ale pomoci sestře, to ho ani nenapadne.

Dáma beze jména

2. srpna 1930 dostává slečna Hitlerová od ředitelství Spolkové pojišťovny výpověď, protože „vešlo ve známost, kdo je váš bratr.“ Nezaměstnaná Paula žádá Ádu o pomoc. Ten se tentokrát zachová velkoryse.

Poukazuje jí každý měsíc 250 marek a po roce 1938 dokonce 500, což je tehdy jenom o málo víc než průměrná dělnická mzda. Stává se na něm závislá, ale setkávají se zřídka. Dvakrát do roka jí pošle pohlednici.

Z postavení sestry kancléře, kterým Adolf od roku 1933 je, žádné výhody nemá. Na zimní olympiádě v německém Garmischi roku 1936 jí bratr dokonce nařídí: „Zapomeneš na své jméno.

Odteď budeš žít inkognito jako Wolfová (Wolf býval začátkem 20. let Hitlerův pseudonym – pozn. red.).“ Připraví sestru o její vlastní identitu.

Situace se změní po obsazení Rakouska v březnu 1938. Setkávají se ve vídeňském hotelu Imperial, přátelsky si povídají a Paula Wolfová je na chvíli šťastná. V roce 1942 jí první muž Třetí říše dokonce posílá krátký dopis:

„Milá Paulo, k narozeninám jsem dostal spoustu darů z lásky. Ochutnej jeden z nich….“ Přibalí slaninu.

Obhájkyně hříšníka

Když v roce 1945 vůdce chápe, že se blíží jeho konec, pokouší se kupodivu dostat sestry Paulu a Angelu do bezpečí. Nechá je odvézt do stranického hotelu v bavorském Berchtesgadenu.

Po Hitlerově smrti se Paula může konečně přihlásit ke své totožnosti, je totiž jedinou přímou pokrevní příbuznou Adolfa Hitlera. Až do konce svého života zůstává v Berchtesgadenu. Přesto, že jí bratr nikdy nedal jediný důkaz upřímné lásky, obhajuje ho.

Odmítá uznat jeho vinu, protože prý mu byla „pouze svěřena role na šachovnici mocných.“ Nejspíš kvůli špatným zkušenostem s bratrem a otcem se Paula neobjevuje s žádným mužem na veřejnosti. Jeden pro ni ale přece jenom existuje.

„Příbuzní z Waldviertelu (jako dítě u nich trávila prázdniny – pozn. red.) se později dozvěděli o nějakém muži jménem Erwin, který prý bydlel ve Vídni na Marienstrasse,“ líčí Zdral.

Nevíme přesně, kdy a kde se s Erwinem Jekeliem (1905 – 1952) seznámila.

Jeho lásku jí zřejmě vůdce také zakázal, přestože šlo o aktivního člena NSDAP a lékaře angažovaného v letech 1940 – 1941v programu T4 (zkoušky „eutanazie“ v plynových komorách).