Svého času to byl druhý největší stát v Evropě. Pařily pod něj Alpy, dalmátské pobřeží, Transylvánie či Halič. A samozřejmě i české země. Začátkem 20. století byl na trůně pevně usazen František Josef I. v mnohém symbolizující jednotu a pevnost říše.
Stát zažíval ekonomický rozmach, jeho občané dostávali stále více práv. A přece Rakousko-Uhersko, jak se říši od roku 1867 říkalo, z nové éry nepřežilo ani dvacet let.
Problémem monarchie bylo především to, že byla mnohonárodnostní. Žili zde Němci, Maďaři, Češi, Poláci, Ukrajinci, Rusíni, Rumuni, Chorvati, Slováci, Srbové, Slovinci, Italové, Židé a další národnosti.
V éře vzrůstajícího nacionalismu zde konflikty mezi jednotlivými národy našly dobře obdělávanou půdu.
Nacionální třenice leckde paralyzovaly veřejný život. Příkladem mohou být obstrukce českých poslanců, kteří se po léta odmítali účastnit říšského sněmu.
A to třeba i v době, kdy se zde rozhodovalo o skutečně důležitých věcech, jako například školských reformách.
Nejdůležitější slovo v monarchii měli představitelé Němců a v uherské části Maďarů. Menší národy se proti nim snažily vymezit, což zvláště v uherské části monarchie bylo obtížné, protože vyjma Chorvatů byly jiné národnosti tvrdě maďarizovány.
Počátkem století narůstal na Balkáně ruský vliv, který se projevoval v rozmachu panslavismu. Vídeň s nelibostí sledovala, jak se podobné tendence prosazují v sousedním Srbsku.
Již v roce 1901 rakouský ministr zahraničí, hrabě Goluchowski, srbské vládě sdělil: „Rakousko-Uhersko nedovolí žádný útok na existující uspořádání ani změny, jež by odporovaly jeho životním zájmům či ohrožovaly jeho budoucí postavení.“
Slavjanofilství se neprojevovalo jen u jihoslovanských národů. I někteří Češi byli připraveni přimknout se k „mohutnému ruskému dubisku“ na východě, což se jim později skutečně splnilo.
„V poslední době agitace rusofilských kruhů ožila. Pokračující rusifikace Haliče vyžaduje, aby jí představitelé státní správy mají-li být s to proti ní bojovat, věnovali větší pozornost,“ hlásil rakouský místodržící z Haliče do Vídně.
Během sokolského sletu v roce 1901 ruský generál Rittich uveřejnil v českém tisku dopis, že Rusko je připraveno Čechům pomoci.
„Češi by měli věřit v ruského Boha,“ psal Rittich. Někteří čeští politici na podobné výzvy slyšeli, například v červnu 1914 vypracoval Karel Kramář projekt Slovanské říše.
Že si Rusové pod pláštíkem sladkých řečí jen připravují svůj můstek do střední Evropy, si však naštěstí řada vzdělaných Čechů uvědomovala už od dob Karla Havlíčka, který poměry v tehdejším Rusku bez příkras popsal.
Nehledě na to, že podunajské mocnářství se pomalými krůčky demokratizovalo, kdežto v carském Rusku vládly středověké podmínky.
Přes různé národnostní třenice si monarchie udržovala určitou stabilitu. Střední Evropa byla plná menších národů a rakousko-uherské soustátí je svým způsobem chránilo před mocenskými zájmy Ruska a Německa.
Jenže postupem času se Vídeň stále více dostávala do vleku Berlína, což ještě více vyostřovalo antagonismus mezi Germány a Slovany.
Začátek 20. století působil na první pohled idylicky, leč svět se pomalu chystal skočit do propasti. Průmyslová revoluce kladla nové nároky na odbyt i suroviny a velmoci se připravovaly k novému rozdělení světa.
Nejagresivněji postupovalo Německo, které se k dělení kořisti dostalo později až po svém sjednocení (1871) a v boji o získání nových kolonií se jeho zájmy střetly se zájmy nejsilnějších koloniálních velmocí – Velké Británie a Francie.
Neustále zároveň vzrůstal i spor mezi Vídní a Petrohradem o sféru vlivu na Balkáně. Vnitřní německá politika se klonila k zahájení preventivní války s Ruskem dříve, než mohutný stát na východě zesílí.
„Jakýkoliv odklad války s Ruskem znamená zhoršení našich možností. Nemůžeme s Ruskem soutěžit v počtu nasazených vojáků,“ zapsal si náčelník pruského generálního štábu hrabě Helmuth von Moltke.
Jak známo, záminkou pro vypuknutí první světové války se stal atentát na rakouského následníka trůnu, Františka Ferdinanda d´Este. Rakousko-Uhersko poté zaútočilo na Srbsko a vzhledem k různým spojeneckým smlouvám byla zanedlouho v ohni bojů většina Evropy.
Česká veřejnost vypuknutí války nepřijala s kdovíjakým nadšením. Přesto většina Čechů věrně bojovala za svého císaře, k přeběhům na druhou stranu fronty docházelo spíše ojediněle.
Nelze jim to vytýkat, Rakousko-Uhersko bylo stabilním státem s řadou demokratických prvků. Císař byl uznáván jako opravdová hlava státu a pro řadu bojujících vojáků bylo nepředstavitelné jej zradit.
I proslulé československé legie byly tvořeny spíše z nedobrovolných zajatců, kteří se seznámili s Masarykovým programem, než ze skutečných „přeběhlíků“.
Představitelům české inteligence bylo jasné, že v případě vítězství Německa a potažmo Rakousko-Uherska by se české země jen stěží bránily nové vlně germanizace.
Ostatně německý živel se svými plány ani příliš netajil, po vítězném skončení války měla být pozice Němců v monarchii ještě více upevněna.
V listopadu 1916 zemřel císař František Josef I., který vládl dlouhých 68 let, a s ním jako by odešly poslední zbytky rakouských jistot, byť státy bojující proti Německu a Rakousku zprvu neměly zájem na demontáži habsburské monarchie.
Ještě v prosinci 1917 americký prezident Woodroow Wilson prohlásil:
„Jsme sami sobě povinni prohlásit, že si nepřejeme oslabit nebo přetvořit Rakousko-uherskou říši.“ Snad se na první pohled mohlo zdát, že monarchie přečká i válku, ze které by odešla poražena. Situace se však pomalu začala obracet, a to především díky třem faktorům.
Tím prvním byly neúspěchy rakousko-uherské armády a vůbec celá válečná situace, která se pro Vídeň čím dál více zhoršovala. Nový císař Karel I., upřímně toužící po příměří, se několikrát pokusil o tajná mírová jednání, nikdy však neuspěl.
Dalším faktorem, který rozhlodával Rakousko, byla činnost některých politiků v emigraci, především československých a jihoslovanských. Ti přesvědčovali politiky ve Washingtonu, Paříži, Londýně či Římě o nutnosti rozbití monarchie.
A konečně posledním činitelem, který na Rakousko působil jak lučavka královská na zlato, byla vnitřní špatná hospodářská situace a vzrůstající sociální neklid.
V lednu 1918 přednesl Wilson před americkým kongresem svých Čtrnáct bodů. Volal v nich po otevřené diplomacii, svobodě v obchodu, celosvětovém odzbrojení, právu národů na sebeurčení a po vzniku Společnosti národů.
V desátém bodě prezident žádal vytvoření předpokladů pro autonomní vývoj národů Rakousko-Uherska. To už ovšem v té době československé a jihoslovanské politické emigraci nestačilo. Od jara 1918 západní státy prosazují rozbití monarchie.
„Spojí-li se Jihoslované ve společném státě, vytvoří státní útvar dostatečně silný, aby ve střední Evropě zaujal přední místo a dokázal se postavit jakékoliv federaci německy mluvících národů, která by zde mohla vzniknout,“ tvrdil britský specialista na poválečné uspořádání Evropy Thomas Holditch.
Ještě v létě 1918 rakouská vojska zatlačila na italské frontě protivníka do defenzivy, to však byla labutí píseň říše. Na podzim se už naplno projevila ekonomická síla západních spojenců, které neoslabil ani fakt, že od nich rok před tím odpadlo Rusko.
Češi proklamovali samostatnost 28. října, rakouští Jihoslované o den později, Slováci se k Čechům přidali 30. října. Monarchie byla rozbita, na její půdě vznikly nové státy: Československo, Rakousko, Maďarsko a Jugoslávie.
Rovněž bylo obnoveno Polsko, část bývalého území Rakouska-Uherska získaly i Itálie a Rumunsko.
Ve střední Evropě tak vzniklo několik malých států, mezi kterými častokrát panovala řevnivost. Hranice mezi nimi nebyly vždy spravedlivé. Objevilo se zde mocenské vakuum, které později zprvu využil Hitler a potom i Stalin.
Ovšem těžko si představit, že by se monarchie vzhledem k národnostním vášním dokázala jakkoliv udržet, její rozpad byl historicky nevyhnutelný. A ani ona by nedokázala čelit nacistické agresi.
