Intrikánští bojaři využívají nastalé situace, když v roce 1598 zemře car Fjodor I.. „Dimitrij nezemřel a vrací se na trůn,“ šíří mezi lidmi zprávu.
Spousta prostých Rusů jim uvěří, že Dimitrij (1582–1591), syn Ivana Hrozného (1530–1584), je ve skutečnosti naživu a míří do hlavního města, kde se chce ujmout vlády. Mužici se chytají každého stébla, které by je mohlo vytrhnout z jejich bídy.
Myslí si, že se snad Dimitrij mávnutím proutku postará o to, aby měli dostatek jídla. Jenže Dimitrij skutečně nežije.
O jeho smrt v roce 1591 se postaral sám Boris Godunov (asi 1552-1605), protože mu chlapec překážel na cestě k carskému trůnu. Krátce po činu ale obratně zakryje stopy.
Do Ugljiče na severu od Moskvy, kde Dimitrij žil, pošle komisi, která má celou událost vyšetřit. „Při hře s nožem dostal epileptický záchvat a podřízl si hrdlo,“ prohlásí komisaři v čele s bojarem Vasilijem Šujským (1552–1612) a dál už se následníkovou smrtí nezabývají. Jenže někteří lidé o jeho smrti pochybují.
Podvodník provokuje
Najde se dokonce šikula, který této situace využije. Jmenuje se Grigorij Otrepjev (1580–1606) a slouží jako mnich v Čudovském klášteře v Moskvě. Okolí provokuje řečmi, že jednou usedne na carský trůn.
Rád poslouchá vyprávění o Dimitrijově osudu a dokonce zjistí, že se careviči podobá.
V roce 1604 se proto začne za zemřelého následníka trůnu vydávat. „Jsem carevič Dimitrij a utekl jsem vrahům,“ Uvěří mu to i polský kníže Adam Wiśniowiecki (1566–1622), do jehož služeb vstupuje a odveze ho k polskému králi Zikmundovi III.
(1566–1632). I ten jeho báchorku vyslechne, ale podpořit ho odmítne. Znamenalo by to pro něj válku s Ruskem a to si nemůže dovolit.
Mezi polskou šlechtou se ale najde dost lidí, kteří jsou ochotni do jeho tažení do Ruska investovat nemalé peníze a ještě mu s vojskem dělat doprovod.
Boží trest za vraždu
Údajného Dimitrije nadšeně vítají v každé ruské vsi, kam zavítá.
Na jeho stranu se přidají i kozáci. „Zloděj trůnu“ a „povýšenec“, tak pohrdavě mluví o svém současném vládci. Godunov ale nechce nechat nic náhodě a proti tažení mnicha Otrepjeva označovaného později jako Lžidimitrije I. posílá svoje vojsko.
I tentokrát se ale ukáže, jak malou má podporu mezi bojary. Zrádce se najde přímo ve vojenském hlavním stanu. Velitel jeho vojska kníže Basmanov se rozhodne přejít na druhou stranu. Přesto se Boris nezalekne a připravuje se k boji.
Osud ho ale předběhne. Prudce se zhorší jeho zdravotní stav. Krvácí z nosu, z uší, ztrácí vědomí. Umírá 13. dubna 1605.
Uškrtí cara i jeho matku
Ještě před svou smrtí ale stihne jmenovat na trůn svého šestnáctiletého syna Fjodora (1589–1605). Mladík ale vládne ale pouhých 49 dnů, pak proti němu uspořádají spiknutí bojaři. 20. června 1605 ho brutálně zavraždí. Stejným způsobem ve svých komnatách zemře i Godunovova vdova, Fjodorova matka. Oficiálně všichni tvrdí, že oba podlehli otravě, ovšem švédský historik Peter Petreius de Erlesund (1570–1622) na základě ohledání potvrzuje, že těla nesla známky silného škrcení. Lžidimitrijovi už nic nestojí v cestě získat trůn.
Jeho vjezd do Moskvy je triumfální. „Můj synu,“ obejme podvodníka i samotná Marfa, Dimitrijova matka. Přede všemi potvrdí, že falešný carevič je její potomek.
Dceru znásilní a zavře do kláštera
Lžidimitrij se v kremelských palácích rychle zabydlí. Zaujme ho Godunovova dcera Xenie (1582–1622).
Krásná a vzdělaná dívka, o kterou se ucházel i dánský a švédský princ, nejdříve musí přihlížet vraždě svého bratra a matky a pak ji Otrepjev sprostě znásilní.
V paláci si ji nechá jako svoji konkubínu, ale jenom do doby, kdy má přijet jeho budoucí nevěsta, dcera polského šlechtice Marina Mniszková (1588–1614).
Krátce před jejím příjezdem Xenii pošle do kláštera. Dívka tam přijme jméno Olga a dožije mezi klášterními zdmi. Godunovovi současníci mu jeho osud přejí, věřili totiž, že ho Bůh trestá za vraždu careviče Dimitrije, právoplatného následníka trůnu. Jeho matku, syna a dceru ale považují za nevinné oběti Godunovovy hry o moc.
