Když večer zhasneme, naše tělo podle všeho úplně nezmizí ze světa světla. Člověk totiž skutečně vysílá fotony. Ne takové množství, aby se podle něj dala najít cesta do kuchyně, natož aby se rozzářila ložnice.

Jde o tak slabé světlo, že lidské oko nemá šanci ho zachytit. Přesto ho dokážou odhalit citlivé vědecké přístroje. Každý z nás tak celý život nepatrně „bliká,“ jen o tom nemáme ani tušení.

Fenomén se označuje jako ultraslabé vyzařování fotonů, anglicky ultraweak photon emission. Vzniká jako vedlejší produkt chemických reakcí v živých buňkách, především procesů spojených s metabolismem a oxidací.

Když při těchto reakcích vznikají molekuly v energeticky excitovaném stavu, při jejich návratu do nižší energetické hladiny se může uvolnit foton. Není tedy potřeba žádná žárovka ukrytá v břiše.

Stačí to, co lidské tělo dělá každou sekundu: spotřebovává energii, dýchá, opravuje buňky a zpracovává živiny. Problém je pouze v množství.

Výzkumníci uvádějí intenzitu řádově desítky až tisíce fotonů za sekundu na centimetr čtvereční, podle podmínek a použité metody. To je přibližně tisíckrát slabší, než jakou intenzitu dokáže zachytit lidské oko. Jinými slovy:

člověk může být doslova světelný tvor, ale jeho vlastní oči jsou na jeho světlo krátké.

Vědci musí člověka zavřít do tmy

Aby se tak slabé světlo podařilo změřit, nestačí vzít fotoaparát a vyfotit někoho v noci. Výzkumníci používají extrémně citlivé detektory, například fotonásobiče nebo speciální CCD kamery, a měření probíhá za velmi nízké hladiny okolního světla.

Právě díky této technice se daří zachytit něco, co by jinak beznadějně překrylo obyčejné světlo z místnosti.

V roce 2009 zveřejňuje tým Masakiho Kobayashiho studii, v níž pomocí vysoce citlivé kamery přímo zobrazuje ultraslabé vyzařování lidského těla.

Vědci zjišťují, že intenzita se během dne mění a vykazuje rytmus. Nejvýraznější změny zaznamenávají například na obličeji a dalších částech těla. Výzkumníci dávají tento denní rytmus do souvislosti se změnami energetického metabolismu.

Tady začíná být obyčejný člověk trochu podobný vesmírnému objektu. Jen místo hvězdného dalekohledu potřebujeme přístroj schopný počítat téměř jednotlivé fotony.

Světlo existuje. Ale žádná tajemná aura

Právě kolem tohoto objevu se časem nabalují nejrůznější představy. Termín biophoton zní tajemně a svádí k představě jakéhosi energetického pole obklopujícího člověka.

Vědecká literatura však používá pojem především pro velmi slabé světelné vyzařování biologických systémů. Výzkumníci zkoumají jeho souvislost s metabolismem, oxidačními procesy a dalšími biologickými ději.

Některé současné práce zkoumají také možnost, že by se ultraslabé světlo jednou mohlo využívat jako neinvazivní ukazatel určitých změn v organismu.

Přehledové studie ale současně zdůrazňují, že jde o oblast dalšího výzkumu a že je potřeba rozsáhlejších studií i lepších metod měření. Není tedy důvod tvrdit, že fotografie tohoto světla dokáže sama o sobě odhalit zdravotní stav člověka.

Takže ano, člověk skutečně slabě svítí. Jen ne tak, aby to ocenila romantická večeře při svíčkách. Naše tělo při své každodenní práci vytváří nepatrné množství fotonů a vědci je dokážou zachytit. My sami ale zůstáváme dokonale slepí k vlastnímu světlu.