Český národ se pomalu, ale jistě vymaňuje z německého područí, když vtom se objeví něco, čím mohou Češi zasadit Němcům pomyslný finální úder. Prastaré rukopisy psané perfektní staročeštinou dokládají klíčové události doby kněžny Libuše. Že by šlo o podvrh?
Kdepak. Za takový názor následoval vášnivý lynč.
Nadaný sociolog a filozof Tomáš Garrigue Masaryk (1850–1937) šokuje českou společnost a vědecké kruhy nejednou. Jeho zaměření na praktickou každodenní filozofii jeho kolegy doslova pobuřuje.
Vždyť kdo si může na přelomu 19. a 20. století dovolit se vědecky zabývat otázkami sebevražednosti nebo prostituce? Masaryk ale nezná žádné tabu. A dokládá to i svým působením ve vědeckém časopisu Athenaeum, kde řeší palčivé aktuální otázky.
Masaryk se nebojí na stránky časopisu pustit ani texty zpochybňující pravost Rukopisů královédvorského a zelenohorského…
Třinácté, nebo devatenácté století?
Český spisovatel a básník Václav Hanka (1791–1861) je vášnivý národní buditel. I jeho přítel, básník Josef Linda (1789–1834), se rád uchýlí k pátrání po stopách českých předků.
Je až s podivem, že buď sám Hanka, nebo lidé okolo něj, začnou v první polovině 19. století nalézat na první pohled literární skvosty dávné doby.
Jak je možné, že se všechna vzácná díla našla v podstatě krátce po sobě?
Píseň pod Vyšehradem nalezl Josef Linda údajně „na desce své knihy“ a ostatní staročeská zaprášená díla bohatě zdobená úvodními iniciálami mají pocházet někdy z doby 13. až 14. století!
Cesta od nalezení těchto pokladů až po jejich vědecké zavržení bude dlouhá celých 70 let! A stát bude spoustu urážek, nervů i žalob.
Stop českému nacionalismu
Za zcela skandální označí česká společnost v čele s uznávaným historikem Františkem Palackým (1798–1876) jakékoli pochyby o tom, že by snad díla jako Libušin soud (Rukopis zelenohorský) nebo epické básně o vypuzení Poláků a Sasů z českých území v Rukopisu královédvorském měla být zfalšovaná.
Ale i takoví odvážlivci se najdou.
Třeba šéf pražské policie na konci 50. let 19. století Anton Päumann. Jeho informátoři mu správně napovídají, že Rukopisy dávají účinnou zbraň do rukou českého nacionalismu, podobně jako když Němci šermovali prastarou Písní o Niebelunzích. Na Rukopisy si tedy policisté posvítí.
Päumann Vídeň upozorní na „Hankovu schopnost napodobit každé písmo různými inkousty, jichž má prý ve své pracovně pěknou zásobu“.
Soud hlásá pravost dokumentů
Volání po podrobné odborné zkoušce pravosti Rukopisů zpočátku míří doztracena. Oslavování národní historie a hrdosti naopak nabírá na síle, policejní akce a články proti Rukopisům národ nakonec utvrdí o to víc ve víře v pravost textů.
Česko-německý konflikt se vyostřuje, František Palacký se stává neochvějným obhájcem Rukopisů a Václav Hanka se z nepochopitelných důvodů stahuje do ústraní. Na stranu obhájců dokumentů se přidává takřka celá intelektuální elita národa.
Zlost elity dopadne na redaktora Davida Kuha, který ve svých novinách ponechá články hovořící o nepravosti Rukopisů. Na něj Hanka podá žalobu pro urážku na cti. Soud rozhodne o Kuhově vině a pošle ho na dva měsíce do vězení!
Po Kuhově odvolání rozhodne i soud vyšší instance o vině redaktora. Verdikt z roku 1859 tak uspal spor o pravost Rukopisů na několik dalších let.
Masaryk versus lid
Handrkování o pravost nového národního klenotu se poté objevilo hned několikrát. Nejhlasitějšími kritiky Rukopisů byli zahraniční vědci, zejména ti němečtí.
Postupně se ale opováží ozvat i kapacity z Moravy a Čech, třeba jazykovědec Jan Gebauer (1838–1907) nebo již zmíněný budoucí první prezident samostatného státu Masaryk.
To se dostáváme do roku 1985, kdy právě Masaryk působí v již zmíněném časopise Athenaeum. Jeho logická aplikace vědeckého pohledu na celou problematiku a naprosté odhlédnutí od národnostní otázky jeho kritici nemohou rozdýchat.
„Kdo vůbec je, že si dovoluje zpochybňovat něco tak čistého a důležitého?“ tážou se zlostně.
Zohavili jste naše dějiny!
Ale Masaryk na kritiku nedá a pokračuje ve svém úsilí dobrat se pravdy. Politik a novinář Jan Herben (1857–1936) vzpomíná na to, že boj se „rozvinul tak prudce do forem, na něž se dnes nerado vzpomíná“.
Pozdější velevážená figura našich dějin je tak rázem častována nadávkami jako hlupák, šašek, vlastizrádce, cizí minér nebo žoldnéř, který „podryl naši společnost, odcizil ji svému původu, zohavil naše dějiny a otrávil, co zbylo z dávné naší lepší minulosti“.
Přitom Masarykovi šlo o jediné. Chtěl provést předně jazykové, ale i estetické, historické, paleografické a chemické analýzy Rukopisů. Masaryka znepokojuje především velká četnost gramatických chyb a odchylek od staré češtiny.
Rovněž si je vědom i usvědčení v té době již nežijícího Hanky z falšování starých textů v minulosti.
Masaryk si dovolil něco zcela nevídaného a na danou dobu jistě skandálního. Zaútočil na upjatý a panovačný český veřejný život, který si pod maskou vlastenectví přivlastnil právo rozhodovat o vědeckých záležitostech.
A to všechno v době, kdy vycházela stále nová a nová vydání Rukopisů a také nové „důkazy“ o pravosti historických písemností.
Spor dořešen?
„Víme, že Hanka všelicos falšoval, a proto beze kritiky co nejskrupolóznější pravost Rukopisů jím nalezených nedá a nesmí se tvrdit.
To zdá se mi tak jasným, že naprosto nepochopuji, jak kdo rozumný denuncovat může ty, kdo o náležitou zkoušku Rukopisů stojí, a jak se zkouškou tak dlouho může otálet!“ rozčiluje se Masaryk v roce 1886.
Přes četná zkoumání a analýzy se ale dodnes s jistou přesností nepodařilo dokázat, že by autorem všech zdánlivě historických dokumentů byl skutečně Václav Hanka nebo Josef Linda. Spor znovu eskaluje po četných historických a jazykových analýzách v roce 1911.
To už je na straně Masaryka dalších 44 velikánů české vědy a společně podepisují Prohlášení, ve kterém konstatují, že spor už je u konce. A kdo mají být autoři podvrhů? Právě Hanka a Linda.
Mezi čtyřiačtyřiceti osobnostmi nechyběl ani proslulý historik tehdejší doby Josef Pekař (1870–1937).
Skeptici stále existují
Snad finální rozuzlení celého případu nabídne až v roce 1970 komise Kriminalistického ústavu, která rukopisy zevrubně analyzovala. Ze závěrů zkoumání vyplývá, že jde skutečně o falsum.
Autoři ze starých pergamenů prý odstranili původní text a napsali na ně text nový, který měl být totožný se staročeštinou.
Navíc u obou rukopisů zjistili shodné technologické postupy, takže pravděpodobně vznikaly ve stejné době. Snad jedinou vážnější „silou“, která důkazy o nepravosti dokumentů zarytě odmítá, je po roce 1989 obnovená Česká společnost rukopisná.
