Absolvujete důležitý pohovor. Znalosti i reference máte výborné. Přichází poslední bod jednání. Nad vaší dlaní se sklání vědma. „Čára osudu končí na čáře hlavy. To svědčí o špatných rozhodnutích a neschopnosti.“

Zdá se vám taková představa směšná? Neměla by, i když v našem případě jde samozřejmě o nadsázku. Běžnou součástí přijímacího řízení jsou totiž v mnoha firmách také posudky grafologů. Věda je však skeptická a tvrdí, že grafologie, analýza osobnosti z ručně psaného písma, se z velké části od čtení z ruky liší jen sofistikovanějšími metodami.

Nemá vědecké základy

Není to příliš odvážné tvrzení? Vždyť grafologie má punc serióznosti a také dlouhou historii. První zmínka o vztahu písma a osobnosti člověka je přisuzována už řeckému filozofovi Aristotelovi (384–322 př. n. l.) i když za skutečného zakladatele grafologie je považován až francouzský kněz Jean-Hippolyte Michon (1806–1881). Jako metoda poznání člověka je propracovaná, podepřená stovkami publikací. Používá vědeckou metodiku i vědeckou terminologii.

Nemá však pevný, obecně uznávaný systém vycházející z vědeckých základů. Francouzská škola se soustředila na specifické izolované znaky, německá na celkový dojem z rukopisu, americká oba přístupy kombinuje.

Co grafolog to jiný výsledek

Velikost písma údajně prozrazuje vaše vzdělání. Čím menší písmo, tím vyšší vzdělání. Roztřesenost písma a vynechávání písmenek zase prozrazuje závislost na alkoholu. Velikost a pravidelnost okrajů odliší introverta od extroverta a ještě odhalí organizační schopnosti.

Stoupající řádky prozradí optimistu. Ani pro jedno z těchto tvrzení však neexistuje žádný vědecky podložený důkaz. „Už jen to, že skupina náhodně vybraných grafologů ze stejného vzorku odvodí zcela odlišné charakteristiky pisatele, hovoří v neprospěch grafologie jako spolehlivé nebo dokonce vědecké metody,“ tvrdí americký psycholog Robert Winkler.

Pero místo věštecké koule

Grafologie nemá žádné racionální kořeny, které by vyrůstaly z prokázané vazby mezi psychickými vlastnostmi a rukopisem. Vždy jde o subjektivní výklad, o dojem. A přestože se nad tím grafologové ošívají, drtivá většina seriózně provedených exaktních studií validitu grafologie označila za minimální až nulovou.

Na rozdíl od písmoznalectví (jehož cílem je identifikace pisatele), je tak grafologie ve své základní podobě pokládána za pseudovědu na úrovni věšteckých předpovědí. Proto se dnes také nepoužívá ani v soudnictví ani v seriózní psychologii.

Její význam postupně upadá.

Písmo vyléčí nádory?

Skeptikům nahrávají nejen nejednoznačné až protichůdné výsledky grafologických rozborů, ale také extrémy, které z grafologie vycházejí. Jako třeba grafoterapie. Americká grafoložka Mary Dawn Gladsonová tvrdí, že změnou písmových prvků v rukopise je možné měnit osobnost jejich autora.

A někteří jdou ještě dál. „V písmu lze odhalit různé druhy rakoviny, alergie či špatnou funkci ledvin,“ tvrdí francouzská grafoterapeutka Irene Gassouková. „Chybné umisťování interpunkce může znamenat problémy s krevním oběhem,“ uvádí příklad a dodává, že z písma lze nemoci, kterými člověk trpí, nejen rozpoznat, ale dokonce je i pomocí písma léčit.

A nemá na mysli jen psychické problémy či následky mrtvice, kde by se „vypsání se z potíží“ dalo chápat.